Foto di Michael Kenna

Si può dire forse cosí:
l’amore va e va e va
               e non v’è angolo
dove non sia a casa sua.
E i baci si allungano veloci
come a primavera le giornate.

E per questo ci siamo una volta destati
solo nell’amoroso silenzio di un quadro
dove c’erano soltanto due colonne rosa
e un pezzetto di mare.

I palazzi stavano infilzati nel mare
come pèttini antichi
              con perle e bruscoli d’oro,
ma nelle lagune era sporco e limo.

E il gondoliere
              con riso cattivo
pescò col remo davanti a noi
ciò che lí al mattino gettano dalla finestra
i dormienti d’amor prudente
perché non hanno stufe.

E tu subito strappasti le dita
dalla mia mano!
              Ridammi la mano!
Sarebbe triste, nella bella città
dalla quale è cosí duro partire.
              E repentina
dalla piazza risonò la lusinga
di una musica dolce.

Jaroslav Seifert

(Traduzione di Sergio Corduas)

da “La cometa di Halley” (1967), in “Jaroslav Seifert, Vestita di luce”, Einaudi, Torino, 1986

∗∗∗

Cesta do Benátek

Snad je to možno tak říci:
láska jde a jde a jde
              a není kout,
kde nebyla by doma.
A polibky se rychle prodlužují
jak na jaře dny.

A proto jsme se jednou probudili
až v milostném tichu obrazu,
kde byly jen dva růžové sloupy
a kousek moře.

Paláce byly vetknuty do moře
jako staré hřebeny
              s perlami a zbytky zlata,
ale v lagunách byly špína a kal.
A gondoliér
s ošklivým smíchem
vylovil před námi veslem,
co tam házejí patrně z okna k ránu
spáči opatrné lásky,
protože tam nemají kamna.

A tys hned prudce vytrhla své prsty
z mojí dlaně!
              Dej mi zas ruku!
Bylo by smutno v krásném městě,
odkud se tak těžko odchází.
              A vzápětí
z náměstí před námi zazněla lichotně
sladká hudba.

Jaroslav Seifert

da “Halleyova kometa”, Albatros, Praha, 1969