Prima che asciughino quei due o tre baci – Jaroslav Seifert

Foto di Josephine Cardin

 

Prima che asciughino quei due o tre baci
sulla fronte
             e qui e lí,
ti chinerai per bere
acqua d’argento dallo specchio,
e se nessuno ti starà a guardare
ti toccherai le labbra con la bocca.

C’è un tempo in cui piú svelto delle dita
che lo scultore passa sulla creta
il sangue impaziente ti modella
il corpo dal di dentro.

Forse stringerai tra le dita
i tuoi giovani capelli
e li solleverai sopra le spalle
perché somiglino piuttosto ad ali,
e davanti a loro prontamente correrai

               dove proprio davanti agli occhi
e sul fondo estremo dell’aria
sta il grande, erto, conturbante
e dolce nulla,
             che splende.

Jaroslav Seifert

(Traduzione di Sergio Corduas)

da “La colata delle campane” (1967), in “Jaroslav Seifert, Vestita di luce”, Einaudi, Torino, 1986

***

Dříve než oschne těch pár polibků

Dříve než oschne těch pár polibků
na čele
             a tu a tam,
schýlíš se, aby ses napila
stříbrné vody zrcadla,
a nebude-li se nikdo dívat,
dotkneš se rty svých úst.

Je čas, kdy rychleji, než běží prsty
po sochařské hlíně,
nedočkavá krev ti modeluje
tvé tělo zevnitř.

Možná, že uchopíš do dlaní
své mladé vlasy
a pozvedneš je nad ramena,
aby se podobaly spíš dvěma křídlům,
a rozběhneš se prudce před nimi
až tam,
              kde blízko před očima
a hluboko až na dně vzduchu
je veliké, strmé, znepokojující
a sladké nic,
              které se třpytí.

 Jaroslav Seifert

da “Odlʹevʹanʹi zvonů”, Ceskoslovensky spisovatel, 1967

«Non ti vedo. So bene» – Pedro Salinas

Maya Deren, in “Meshes of an Afternoon”, di Maya Deren, 1943

49

Non ti vedo. So bene
che sei qui,
dietro una parete fragile
di calce e di mattoni, alla portata
della mia voce, se chiamassi.
Ma io non chiamerò.
Ti chiamerò domani,
quando ormai non vedendoti,
immagini che ancora
tu sia qui, accanto a me,
e che basti oggi la voce
che ieri ho trattenuto.
Domani… quando tu sarai
al di là di una
fragile parete di venti,
di cieli e di anni.

Pedro Salinas

(Traduzione di Valerio Nardoni)

da “Presagi”, Passigli Poesia, 2008

***

49

No te veo. Bien sé
que estás aquí, detrás
de una frágil pared
de ladrillos y cal, bien al alcance
de mi voz, si llamara.
Pero no llamaré.
Te llamaré mañana,
cuando, al no verte ya
me imagine que sigues
aquí cerca, a mi lado,
y que basta hoy la voz
que ayer no quise dar.
Mañana… cuando estés
allá detrás de una
frágil pared de vientos,
de cielos y de años.

Pedro Salinas

da “Presagios”, 1924, in “Pedro Salinas, Poesías completas”, Aguilar, Madrid, 1955

S’ode ancora il mare – Salvatore Quasimodo

Donata Wenders, In the Wind, le Touquet, 2009

 

Già da piú notti s’ode ancora il mare,
lieve, su e giú, lungo le sabbie lisce.
Eco d’una voce chiusa nella mente
che risale dal tempo; ed anche questo
lamento assiduo di gabbiani: forse
d’uccelli delle torri, che l’aprile
sospinge verso la pianura. Già
m’eri vicina tu con quella voce;
ed io vorrei che pure a te venisse,
ora, di me un’eco di memoria,
come quel buio murmure di mare.

Salvatore Quasimodo

da “Giorno dopo giorno”, “Lo Specchio” Mondadori, 1947

Ritorna – Costantino Kavafis

Rudolf Bonvie, Dialog, 1973

 

Ritorna spesso e prendimi
ritorna e prendimi o sensazione amata −
se la memoria del corpo si desta
e il vecchio spasimo passa nel sangue,
poi che le labbra e la pelle trasalgono
e ancora le mani sembra che tocchino.

Ritorna spesso e prendimi, la notte
poi che le labbra e la pelle trasalgono.

Costantino Kavafis

(Traduzione di Margherita Dalmàti e Nelo Risi)

da “Constantinos Kavafis, Cinquantacinque poesie”, Einaudi, Torino, 1968

 ∗∗∗

Επέστρεφε

Επέστρεφε συχνά και παίρνε µε,
αγαπηµένη αίσθησις επέστρεφε και παίρνε µε –
όταν ξυπνά του σώµατος η µνήµη,
κ’ επιθυµία παληά ξαναπερνά στο αίµα·
όταν τα χείλη και το δέρµα ενθυµούνται,
κ’ αισθάνονται τα χέρια σαν ν’ αγγίζουν πάλι.

Επέστρεφε συχνά και παίρνε µε την νύχτα,
όταν τα χείλη και το δέρµα ενθυµούνται…

Κωνσταντίνος Καβάφης

da “Ποιήματα 1897-1933”, Ίκαρος, 1984

L’amore è la paura… – Manolis Anaghnostakis

Foto di Vivian Maier

 

L’amore è la paura che ci unisce agli altri.
Quando hanno soggiogato i nostri giorni e li hanno appesi come lacrime
Quando insieme a loro sono morte pietosamente deturpate
Le nostre ultime forme di sentimenti infantili
Cosa trattiene la mano che gli uomini porgono?
Sa stringere con la forza là dove la ragione ci fuorvia
Quando il tempo s’è fermato e il ricordo è stato sradicato
Come un’assurda affettazione al di là di ogni senso?
(E loro tornano indietro un giorno senza una ruga nel cervello
Trovano le loro mogli e i loro figli cresciuti
Vanno nei negozietti e nei caffè del quartiere
Leggono ogni mattina l’epos della quotidianità).
Moriamo forse per gli altri o perché cosí vinciamo la vita
O perché cosí sputiamo a uno a uno sui simulacri da nulla
E per un attimo nella loro mente asciutta passa un raggio di sole
Qualcosa come un pallido ricordo di una preistoria animale.
Vengono giorni in cui non sai piú su cosa contare
Storie d’amore e imprese finanziarie
Non trovi specchi per gridare il tuo nome
Semplici propositi di vita garantiscono un’attualità
Tedio, nostalgie, sogni, contratti, raggiri
E se penso è perché l’abitudine è piú accessibile del rimorso.

Ma chi verrà a trattenere l’impeto della burrasca che scende?
Chi conterà le gocce a una a una prima che muoiano al suolo
Prima che si confondano con il fango come le voci dei poeti?
Mendicanti di un’altra vita disertori dell’Attimo
Cercano una notte inaccessibile i loro sogni putridi.
Perché il nostro silenzio è l’esitazione tra la vita e la morte.

Manolis Anaghnostakis

(Traduzione di Filippomaria Pontani)

(da Stagioni 3, 1951)

daAntologia della poesia greca contemporanea”, Crocetti Editore, 2004

∗∗∗

Ἡ ἀγάπη εἶναι ὁ φόβος…

Ἡ ἀγάπη εἶναι ὁ φόβος πού μᾶς ἑνώνει μέ τούς ἄλλους
Ὅταν ὑπόταξαν τίς μέρες μας ϰαί τίς ϰρεμάσανε σά δάϰρυα
Ὅταν μαζί τους πεθάνανε σέ μίαν οἰϰτρή παραμόρφωση
Τά τελευταῖα μας σχήματα τῶν παιδιϰῶν αἰσθημάτων
Καί τί ϰρατᾷ τάχα τό χέρι πού οἱ ἄνθρωποι δίνουν;
Ξέρει νά σφίγγει γερά ἐϰεῖ πού ὁ λογισμός μας ξεγελᾷ
Τήν ὥρα πού ὁ χρόνος σταμάτησε ϰαί ἡ μνήμη ξεριζώθηϰε
Σά μίαν ἐϰζήτηση παράλογη πέρα ἀπό ϰάθε νόημα;
(ϰι αὐτοί γυρίζουν πίσω μιά μέρα χωρίς στό μυαλό μία ρυτίδα
βρίσϰουνε τίς γυναῖϰες τους ϰαί τά παιδιά τους μεγάλωσαν
πηγαίνουνε στά μιϰρομάγαζα ϰαί στά ϰαφενεῖα τῆς συνοιϰίας
διαβάζουνε ϰάθε πρωί τήν ἐποποιία τῆς ϰαθημερινότητας.)
Πεθαίνουμε τάχα γιά τούς ἄλλους ἢ γιατί ἔτσι νιϰοῦμε τή ζωή
Ἢ γιατί ἔτσι φτύνουμε ἕνα-ἕνα τά τιποτένια ὁμοιώματα
Καί μία στιγμή στό στεγνωμένο νοῦ τους περνᾷ μίαν ἡλιαχτίδα
Κάτι σά μιά θαμπή ἀνάμνηση μιᾶς ζωιϰῆς προϊστορίας.
Φτάνουμε μέρες πού δέν ἔχεις πιά τί νά λογαριάσεις
Συμβάντα ἐρωτιϰά ϰαί χρηματιστηριαϰές ἐπιχειρήσεις
Δέ βρίσϰεις ϰαθρέφτες νά φωνάξεις τ᾿ ὄνομά σου
Ἁπλές προθέσεις ζωῆς διασφαλίζουν μίαν ἐπιϰαιρότητα
Ἀνία, πόθοι, ὄνειρα, συναλλαγές, ἐξαπατήσεις
Κι ἂν σϰέφτομαι εἶναι γιατί ἡ συνήθεια εἶναι πιό προσιτή ἀπό τήν τύψη.

Μά ποιός θά ῾ρθεῖ νά ϰρατήσει τήν ὁρμή μιᾶς μπόρας πού πέφτει;
Ποιός θά μετρήσει μιά μιά τίς σταγόνες πρίν σβήσουν στό χῶμα
Πρίν γίνουν ἕνα μέ τή λάσπη σάν τίς φωνές τῶν ποιητῶν;
Ἐπαῖτες μιᾶς ἄλλης ζωῆς τῆς Στιγμῆς λιποτάχτες
Ζητοῦνε μιά νύχτα ἀπρόσιτη τά σάπια τους ὄνειρα.
Γιατί ἡ σιωπή μας εἶναι ὁ δισταγμός γιά τή ζωή ϰαί τό θάνατο.

Μανόλης Ἀναγνωστάκης

da “ Ἐποχές 3”, 1951, in “Τα Ποιήματα (1941 – 1956)”, Αθήνα, ιδιωτ. έκδοση, 1956