«Delusione, sí, ma la strada passa per la delusione.» – Jiří Orten

Jiří Orten

 

Delusione, sí, ma la strada passa per la delusione.
Umiliazione, sí, ma la strada passa per l’umiliazione.
Estinzione, sí, ma la strada passa per l’estinzione.
Ci fu sangue che intrise la terra, e soltanto quelli che desiderarono, che bramarono, piú di quanto fosse possibile, hanno veduto la stella del mattino levarsi in tutta la sua bellezza. Ma l’hanno veduta cosí come se non vedessero per la prima volta, quel nuovo cielo e quella nuova terra di cui si parla nella Scrittura. Perché non esiste una parola umana che non abbia in qualche luogo la sua immagine.
E non c’è amore che non si congiunga in qualche luogo con le sue candidissime mani.
E non c’è sofferenza che non approdi in qualche luogo a lacrime liberatrici.
Che dunque ci sia una disperazione, o una fede, che plasmi i nostri giorni, gli occhi da troppo tempo abituati alle tenebre si apriranno di nuovo, benché ciò possa essere un aprirsi sulle tenebre, e se conosceranno che la tenebra è nera, se proclameranno la loro testimonianza del buio, se parleranno con gli occhi, con la bocca e con le mani e con tutto ciò che ha il sapore di questa tenebra, la tenebra sarà negata. Se non c’è infatti che tenebra, in che modo non sarebbe in essa nascosta la luce? Di questa si tratta.

Jiří Orten

27.4.1939.

(Traduzione di Giovanni Giudici e Vladimír Mikeš)

da “La cosa chiamata poesia”, Einaudi, Torino, 1969

∗∗∗

«Zklamání, ano, leč cesta vede přes zklamání.»

Zklamání, ano, leč cesta vede přes zklamání.
Ponížení, ano, leč cesta vede přes ponížení.
Zánik, ano, leč cesta vede zánikem.
Byla to krev, která zalila zemi, a jen ti, kteří si přáli, kteří toužili víc, než bylo možno, spatřili jitřenku, jak si vstává ve své kráse. Spatřili, ale tak, jako by neviděli po prvé, ono nebe nové a zemi novou, o níž se mluví v Písmě.
Neboť není lidského slova, které by kdesi nemělo svůj obraz.
A není lásky, která by se kdesi nespojila svýma ubelovýma rukama.
A není utrpení, jež by kdesi nedošlo osvobozujících slz.
Ať je to tedy beznaděj, nebo víra, co spájí naše dny, oči příliš dlouho přivyklé tmám opět prohlédnou, byť by to bylo prohlédnutí tmou, a poznají-li, že tma je černá, vykřiknou-li o tmě své svědectví, budou-li mluvili očima, ústy a rukama a vším, vším, co je, o chuti, této tmy, tma bude popřena.
Neboť je-li než tma, jakpak by světlo nebylo v ní skryto?
Jde o ně.

Jiří Orten

27.4.1939.

da “Deníky Jiřího Ortena”, Československý spisovatel, Praha, 1958

Il bisbiglío reticente… – Jaroslav Seifert

Foto di Paul Apal’kin

 

Il bisbiglío reticente di una bocca baciata
              che sorride: sí
non lo sento da molto tempo.
              E poi non mi spetta.
Mi piacerebbe però trovare ancora parole
che fossero impastate
              con mollíca di pane
o profumo di tiglio.
Ma il pane è ammuffito
              e i profumi sono amaricati.

E attorno a me strisciano parole in punta di piedi
e mi strangolano
              se voglio afferrarle.
E i colpi delle maledizioni rimbombano sulla porta!
Se le costringessi a danzare per me,
resterebbero mute.
              E per giunta zoppicano.

Però so bene
che un poeta deve sempre dire piú
di ciò che sta nascosto nel rombo delle parole.
Ed è la poesia.
Altrimenti non potrebbe con la búrbera del verso
cavare un bocciolo da strascichi di miele
e forzare il brivido
              a corrervi per la schiena
quando spoglia la verità.

Jaroslav Seifert

(Traduzione di Sergio Corduas)

da “Concerto sull’isola”, 1965, in “Jaroslav Seifert, Vestita di luce”, Einaudi, Torino, 1986

∗∗∗

Zdráhavý šepot…

Zdráhavý šepot políbených úst,
              která se usmívají; ano,
už dávno neslýchám.
              Také mi nepatří.
Však rád bych našel ještč slova,
která jsou uhnětena
              z chlebové střídy
nebo z vůně lip.
Chleba však zplesnivěl
              a vůně zahoř kly.

A kolem mě se plíží slova po špičkách
a rdousí mě,
              když chci je uchopit.
Zabít je nemohu,
              a zabíjejí mě.
A rány kleteb duní do dveří!
Kdybych je přinutil, aby mi tančila,
zůstanou němá.
              A ještě kulhají.

Však dobře vím,
že básník musí vždycky říci víc,
než co je ukryto ve hřmotu slov.
A to je poezie.

Jinak by nemohl heverem verše
vypáčit poupě z medových závěsů
a nutit mráz,
              aby vám přeběhl po zádech,
když svléká pravdu.

Jaroslav Seifert

da “Koncert na ostrově”, Československý spisovatel, 1965 

Una foglia che cade – Vladimír Holan

Josef Sudek, Duality, 1944

 

Che non un’opportunità
si palesi è anche per stanchezza
dell’attenzione. Non più che di secondo
ordine è tutto quanto avverserebbe
i sensi. Invece la natura
si sovrastima a un tempo per la disparatezza
e tanto più quanto più
è a compimento. Una foglia che cade
è più alta dell’albero. E noi?
Conosciamo l’amore che superi
l’amore?

Vladimír Holan

(Traduzione dal ceco di Vlasta Fesslová. Versi italiani di Marco Ceriani)

da “Penultima (1968-71)”, in “Il poeta murato”, Edizioni «Fondo Pier Paolo Pasolini», 1991

∗∗∗

Padající list

Že se nic nenaskytne,
je také jenom pro únavu
pozornosti. Téměř podružné
je všechno, co by odporovalo
smyslům. Zato příroda
se přitom přeceňuje z odlišnosti
tím víc, oč více je
k ukončení. Padající list
je vyšší než strom. A my?
Známe lásku, která
přesahuje lásku?

Vladimír Holan

da Předposlední (1968-71)

da “Sebrané spisy Vladimíra Holana”, Odeon, 19651988 

Non scrivere… – Jiří Orten

 

Non scrivere, non leggere nemmeno,
c’è troppa luce qui.
Attingo lacrime d’odio,
mia triste mercede.

Sono sordo alle note del piano!
Non aspetto che sorga il mattino
dalla fragilità di Chopin.
O tu piccola anima, da che

pioggia spruzzata! È Dio
che ti spruzza di umane ferite.
Ma in un diluvio volevo correre io,
essere attinto dal cielo…

Non scrivere, non leggere nemmeno,
c’è troppa luce qui.
Sono un lamento da desiderio di foglie.
Senza la fede. Senza vesti.

Jiří Orten

6. 10. 1940.

(Traduzione di Giovanni Giudici e Vladimír Mikeš)

da “La cosa chiamata poesia”, Einaudi, Torino, 1969

∗∗∗

Už ani sár…

Už ani psát, už ani čísti,
je příliš světla tu.
Nabírám slzy nenávisti,
svou tesknou odplatu.

Jsem hluchý, hluchý pro piano!
Z křehkosti Chopina
nečekám již, že přijde ráno.
Dušičko kropená,

jaký to déšť! To Bůh tě kropí
lidskostí malých ran.
Toužil jsem běžet do potopy,
být nebem nabírán…

Už ani psát, už ani čisti,
je příliš světla tu.
Jsem jako nářek z touhy listí.
Bez víry. Bez šatů.

Jiří Orten

6. 10. 1940.

da “Deníky Jiřího Ortena”, Československý spisovatel, Praha, 1958

Discorso all’assente – Jiří Orten

Jiří Orten

 

Orrore. – Ma sí, ma perché, misero, gridi tanto? – Ascolta queste storie: Sognerai di essere molestato da un conduttore di tram e, subito dopo, di combattere con un capotribú negro… Questo tu sognerai. Poi, nel corso della giornata, diventerai infine (già fuori del sogno) un aiutante di mietitori, del resto hai già da lungo tempo orrore delle parole «grano», «spighe», «maturare» ecc., quando capitano nei versi. Finalmente ti troverai in un cascinale. Che cos’è quel cascinale? È il non essere a casa tua, ma altrove, dove altri sono a casa loro, con la loro virtú. Ti metti a sedere, questa gente non ti ha piú visto da qualche anno e ti considera sempre un ragazzino, che si comporta male con la mamma e nella scuola, ma tutto sommato innocuo. E adesso parlano con te! Vuoi un pezzo di questa conversazione? Ecco qui: (Si parla di un libro) Allora anche lei scribacchia? (dice il padrone) – Io taccio. – Scribacchia? Scribacchia? E cosa scribacchia? – Cosí, quel che capita. – E magari teatri, no? E poi li recita nella scuola, no? (dice la padrona). Io scrivo versi! – (Pam! Sentono questa parola per la prima volta, sorridono senza capire, e quando me ne andrò diranno che sono un tipo strano, che non faccio contenta la mamma, che sono un buono a nulla e che sarebbe meglio se facessi qualcosa di pratico).
Sorrido, ma c’è poco da ridere. Gente simile è un muro intorno all’anima e di muri siffatti ce n’è a milioni, quante sono le stelle, impenetrabili, massicci, ignari. Sbattici contro, se ne stacca una pietruzza appena, e il piccolo buco subito si riottura. Questa gente ha vissuto, ha vissuto molto piú a lungo di me, ma non ha visto, non ha sentito e non ha provato niente tranne il suo muro. – Io, anch’io, ho il mio muro, certo. Ma questo muro mi opprime almeno, almeno mi soffoca, almeno mi cade addosso. Sono un cattivo lavoratore, il mio muro è forato, pieno di buchi, è come una visione del cappottino di Rimbaud. Non è quindi orgoglio ciò di cui ti parlo. Ma amo molto i ciechi, che imparano ad andate senza il bastone bianco. Che cadano, che inciampino, ma procedano appoggiandosi a se stessi!

 Jiří Orten

22. 7. 1940.

(Traduzione di Giovanni Giudici e Vladimír Mikeš)

da “La cosa chiamata poesia”, Einaudi, Torino, 1969

∗∗∗

Řeč k nepřítomnému

Hrůza. – Což o to, ale proč tak voláš, bědný? – Poslechni si ty historky: Bude se Ti zdát, že jsi obtěžován řidičem tramvaje, a hned nato, že bojuješ s černošským náčelníkem o jeho proti smyslu se pohybující ženu (pohybovala se v sobě). Kdo zvítězí, bude broučkem jejího pohybu, totiž hrobaříkem, ale je to (říká sen) funkce pouze čestná, neplacená a také bez práce. Jsi prostě hrobařík a oni to už o tobě dobře vědí, dají ti to najevo v pozdravu. To se ti bude zdát. Pak, během dne, se konečně (už ne ve snu) staneš žňovým pomahačem, máš ostatně už dávno hrůzu ze slov obilí, klasy, zrání a p., když se vyskytnou ve verších. Konečně se dostaneš do domácnosti. Co je to domácnost? To je, když nejsi doma, ale jinde, kde je jiný doma, to je jeho ctnost. Sedneš si, ti lidé tě už několik let neviděli a považují tě stále ještě za malého chlapce, který se špatně učí, zlobí maminku i ve škole, ale celkem je neškodný. A teď’ s tebou hovoří! Chceš kousek toho rozhovoru? Tady ho máš: (Mluví se o nějaké knize z Elku). Tak vy prý taky spisujete (říká pán). – Mlčím. – Spisujete? Spisujete? A copak spisujete? – Tak, co se dá. – A to divadla, ne? A pak to hrajete ve škole, ne? (říká paní). – Já píšu verše! – (Bác! Slyší to slovo po prvé, usmívají se nechápavě, a až odejdu, budou si říkat, že jsem podivín, že nedělám mamince radost, že nic neumím a kdybych raději dělal něco praktického).
Směju se, ale není mi do smíchu. Takoví lidé jsou zeď kolem duše a takových zdí jsou miliony, je jich jako hvězd, neprostupné, pevné, nevědomé. Bij do nich, vypadne kamínek, a dírka, která vznikla, se rychle ucpe. Ti lidé žili, žili mnohem déle než já, ale nikdy nic neslyšeli a neviděli a necítili mimo svou zeď. – Já, já mám také zeď, ovšem. Ale ta zeď mne aspoň tlačí, aspoň mne dusí, aspoň na mne padá. Jsem špatný dělník, moje zeď je děravá, má díry, je vidinou jako Rimbaudův svrchníček. – Nuže, není to pýcha, co ti tu povídám. Ale miluji velmi slepce, kteří se učí chodit bez bílé hole. Ať padají, ať klopýtají, ale chodí, podepřeni sami o sebe!

Jiří Orten

22.7.1940.

da “Deníky Jiřího Ortena”, Československý spisovatel, Praha, 1958