Di chi sono? – Jiří Orten

 

Io sono dei piovaschi e delle siepi
e delle erbe chinate dalla pioggia
e della chiara canzone che non gorgheggia,
del desiderio che sta chiuso in lei.

Di chi sono?
Io sono di ogni piccola cosa smussata
che mai spigoli ha conosciuto,
dei piccoli animali che reclinano la testa,
sono della nuvola quando è straziata.

Di chi sono?
Io sono del timore che mi ha tenuto
con le sue trasparenti dita,
del coniglietto che in un giardino in penombra
esercita il suo fiuto.

Di chi sono?
Io sono dell’inverno ostile ai frutti
e della morte, se il tempo lo chieda,
io sono dell’amore, di cui sbaglio la porta,
al posto di una mela ai vermi lasciato in preda.

Jiří Orten

26. 5. 1940.

(Traduzione di Giovanni Giudici e Vladimír Mikeš)

da “La cosa chiamata poesia”, Einaudi, Torino, 1969

∗∗∗

Čí jsem?

Jsem plískanic a plotů
a trav, trav deštěm skloněných
a jasných písní bez klokotu
a touhy, jež je v nich.

Čí jsem?
Jsem malých oblých věcí,
jež nepoznaly hran,
jsem zvířátek, když hlavu věsí
a mraku, když je potrhán.

Čí jsem?
Jsem bázně, jež mne bere
do prstů průsvitných,
králíčka na zahradě šeré,
jenž zkouší si svůj čich.

Čí jsem?
Jsem zimy tvrdé plodům
a smrti, chce-li čas,
jsem lásky, s níž se míjím o dům,
dán za jablka červům na pospas.

Jiří Orten

da “Deníky Jiřího Ortena”, Československý spisovatel, Praha, 1958

Settima elegia – Jiří Orten

Gertrude Käsebier, The Bride, 1902

 

Vi scrivo Kàrina, e non so se siete viva,
se già non siete dove non c’è desiderio,
se intanto non è finita la vostra precaria età.
Siete morta? Chiedete dunque alla vostra pietra
di farsi lieve. Chiedete alle rose, signora,
di richiudersi in boccio. Chiedete al disintegrarsi
di leggervi la lettera del mio disgregamento.
La morte tace al cospetto dei versi, nei quali vengo a voi,
giovane cosí crudelmente e appena sul maturare,
che nella mia giovinezza a un re mi fa somigliare
d’un perduto reame. Ma voi lo sapevate
quanto a noi di ali manca per volare come angeli,
come ridiamo col sangue come col sangue piangiamo.
La mia caduta ho trovato. E voglio dirvi su cosa.

Sul cielo una volta (questo io scrivo di Dio)
la trasparenza si ferí di un rosso
e sanguinava, si dileguò, tramontava.
Forse era solo un sogno, nel quale sognavo
madre e padre, la casa, entrambi i miei fratelli,
forse era solo un sogno, nel quale un uomo scorga
se stesso sotto i cerchi d’acqua d’uno stagno,
forse era un sogno, specchio della luna,
ma non doveva apparirmi, se poi non mi fossi svegliato,
non doveva lasciarmi nel fuoco che abbrividiva!
La caduta di Dio! E poi resta solo il ragazzo,
senza la forza beata che sa abbassare
l’altezza degli ostacoli, ridurre la lontananza,
e l’inferno sbarrare con le viole, con la fragranza.
Poi resta solo il ragazzo e si sveglia e va
a una realtà di mali. Pensa di non trovare.

Il tempo non guarisce, se non vuole. Il tempo è un ciarlatano.
Su una donna, una volta, in ogni sua parte amorosa,
la caduta parve un non-cadere: ciò scrivo di Narcisa.
Tutto era lieve. E inesprimibilmente vicina
a noi parlò la gioia. Era un accento
che mai si potrà dissolvere in un vento,
era una lingua, la cara lingua materna
di labbra, mani, occhi, corpi e del grembo amato,
da cui sopra un letto si china la splendida sicurezza,
era una lingua che parla senza lingua.
Che voleva Narcisa, quando davanti ai suoi specchi
stava e si raggelava da lei ogni cosa toccata?
Come Narciso, sua ombra, lei nient’altro voleva
che vedere se stessa senz’anima, senza corpo,
nel trasparente specchio, cercava solo parole
di beltà di durezza, piú dure del diamante,
bramava di se stessa sapere in sogni estranei.
Non fu come sorgente, ma da sorgente annegata!

Ah, dove scaturisce ciò che qua ci fa scorrere?
Di chi le notti insonni su me si sono tanto
posate e dilatate che piú non c’è spazio?
La mia caduta ho trovato. Su che cosa? Sul pianto!

Cadevano mie lacrime. Cadevano nelle paludi,
cadevano per un regno di miserie e di dolori,
cadevano senza pudore, Kàrina, scrivo a voi,
domandate alla pietra, che lavo con la pioggia,
mi sento come pioggia, che piove sul vostro sepolcro,
mi sento come un pianto, senza tempo né forma,
vi scrivo, Kàrina, e non so se siete viva,
se già non siete dove non c’è desiderio,
se intanto non è finita la vostra precaria età.

Conosco una bambina. È come un bacio che ancora
si cela nella bocca, non deve passare piú oltre,
si distende soltanto a un sole che è tenue,
che non brucia, che disseta: su un seno ci fa addormentare.
È giovane come la terra, lieve come il respiro,
come le prime foglie, come il mattino e la gioia.
Anch’io conosco bei giorni. Ma dove ci porteranno?
Voi l’avete provato? E lo sapete, Kàrina?
So anche la grandezza di donne: aspettare di madre
se mai ritorni a lei un triste figlio.
So anche la mia terra, letizie senza ragione.
E so la fedeltà, ma ignoro dove sia adesso.
So i risvegli improvvisi da strazi, da non-speranze –
ma sapere è ben poco, ma ben poco è volere,
sapere il tradimento, quando il perdono è impossibile.

La morte tace al cospetto dei versi, ecco, ne sogno ancora.
A quale tempesta si tace? A quale cosa tremenda?
Che cosa laggiú capiremo? Che cosa non si disgrega?
Che cosa anche là muore? Che cosa là cade in eterno?
Gli amori? –
                       Non volevo, non volevo non tacere,
perdonate a Narcisa, perdonate la colpa e il mondo,
cosí, col cero acceso, pregate per la terra
che troppo non la prostri il dicembre col suo gelo,
che le sia dato un aprile di fiori,
che sia per lei bandiera in vetta a una torre la notte,
che sventoli alla luce, quando è l’ora delle stelle,
che gli amanti la lodino per il dolore.

Giovane cosí crudelmente e appena sul maturare,
rido da sanguinare e piango lacrime di sangue
e da Dio abbandonato e Dio abbandonato vi scrivo,
Kàrina, e non so se sono vivo…

Jiří Orten

24. 3. 1941.

(Traduzione di Giovanni Giudici e Vladimír Mikeš)

da “La cosa chiamata poesia”, Einaudi, Torino, 1969

∗∗∗

Edmá elegie

Píši vám, Karino, a nevím, zda jste živa,
zda nejste nyní tam, kde se už netoužívá,
zda zatím neskončil váš nebezpečný věk.
Jste mrtva? Poproste tedy svůj náhrobek,
aby se nadlehčil. Poproste růže, paní,
aby se zavřely. Poproste rozpadání,
aby vám přečetlo list o mém rozpadu.
Smrt mlčí před verši. A já v nich před vás jdu
tak mlád, tak krutě mlád a ponejprve zralý,
že ve své mladosti podobám se již králi
zašlého království. Vy jste přec věděla,
co křídel chybí nám k rozletu anděla,
jak krví smějeme se a jak krví pláčem.
Nalezl jsem svůj pád. A chci vám říci, na čem.

Jedenkrát na nebi (to píši o Bohu)
ťala se průzračnost o rudou oblohu
a krvácela pak a šla a zapadala.
Snad to byl jenom sen, ve kterém se mi zdála
maminka s tatínkem, domov a oba bratři,
snad to byl jenom sen, ve kterém člověk spatří
sám sebe ve vodě, pod koly v rybníce,
snad to byl jenom sen, zrcadlo měsíce,
neměl se mi však zdát, když jsem se neprobudil,
neměl mne zanechat v plameni, který studil!
Pád Boha. Jaký pád! Potom je chlapec sám,
bez blahé mocnosti, jež umí překážkám
snižovat výšiny, jež umí blížit dálku
a peklo zavírá na vůni, na fialku,
potom je chlapec sám a procítá a jde
za skutečností zel. Myslí, že nenajde.

Čas neléčí, když nechce. Čas je šarlatán.
Jedenkrát na ženě, milostné ze všech stran,
pád zdál se nepadat: to píši o Narcisce.
Všechno se vznášelo. A nevýslovně blízce
k nám štěstí mluvilo. Byla to mluva ta,
co nikdy nemůže být větrem odváta,
byla to ona řeč, ta drahá mateřština
rtů, rukou, očí, těl a milenčina klína,
v níž k loži sklání se nádherné bezpečí,
byla to ona řeč, jež mluví bez řeči.
Co chtěla Narciska, když stála před zrcadly
a věci kolem ní dotčeny rychle chladly?
Jak Narcis, její stín, nic, nic už nechtěla
než sebe uvidět bez duše, bez těla
v zrcadle průhledném; shledávala jen slova
o kráse tvrdosti, tvrdší než démantová,
toužila zvěděti o sobě v cizích snech.
Nebyla pramenem. Tonula v pramenech!

Ach, odkud vyvěrá to, čím tu odtékáme?
Čí noci probdělé se položily na mé
a rozšířily se, že místo nestačí?
Nalezl jsem svůj pád. A na čem? Na pláči!

Padaly slzy mé, padaly do močálů,
padaly na živé království běd a žalu,
padaly nestoudně, Karino, píši vám,
poproste náhrobek, jejž deštěm omývám,
připadám si jak déšť, jenž prší na váš hrob,
připadám si jak pláč, bez času, bez podob,
píši vám, Karino, a nevím, zda jste živa,
zda nejste nyní tam, kde se už netoužívá,
zda zatím neskončil váš nebezpečný věk.

Znám jednu holčičku. Je jako polibek,
jenž ještě schovává se v ústech, nesmí dále,
protahuje se jen na slunci, jež je malé,
nepálí, dává pít: usínat na ňadrech.
Je mladá jako zem. Je lehká jako dech,
jak rané lupení, jak jitro, jako štěstí.
Znám také krásné dny. Kam mne však mohou vésti?
Vy jste to věděla? A víte, Karino?
Znám také velkost žen: čekání matčino,
zda jednou vrátí se k ní její smutný syn.
Znám také svoji zem. Znám radost bez příčin.
Znám věrnost, ano, znám, leč nevím právě, kde je.
Znám náhlá procitnutí z muk a beznaděje –
a je to málo, znát, a je to málo, chtíti,
je málo, zradu znát, když nelze odpustiti.

Smrt mlčí před verši, hle, ještě o tom sním.
Před jakou bouří mlčí? Před čím strašlivým?
Co pochopíme tam? Co se tam nerozpadá?
Co i tam umírá? Co i tam věčně padá?
Milenky? –
                    Nechtěl jsem, nechtěl jsem nemlčet,
odpusťte Narcisce, odpusťte hřích a svět,
rozsviťte svíčku; tak; a modlete se za zem,
aby ji prosinec nezkrušil příliš mrazem,
aby jí duben dal, co květům náleží,
aby jí byla noc praporem na věži,
jenž vlaje do světla, když nastává čas hvězd,
aby ji milenci chválili za bolest.

Tak mlád, tak krutě mlád a zralý ponejprve,
směji se do krve a pláči kapky krve,
a Bohem opuštěn a Boha opustiv,
píši vám, Karino, a nevím, zda jsem živ…

Jiří Orten

da “Deníky Jiřího Ortena”, Československý spisovatel, Praha, 1958

Terza elegia – Jiří Orten

Jiří Orten

 

Sogno di un desiderio, ma avrò dimenticato
ben prima del risveglio: e un regno darei per la preda.
Cantato con dolore al nome che tutto contiene,
allontano il mio canto da questi luoghi di sole
a plaghe di non-tempo, dove il confronto scompare,
dove il nudo interiore strappa alla tenebra il mondo,
dove, ahimè, si fa piccolo tutto che ci dà nome,
e non si può rimare con la caduta l’abisso.

Sono piú che autunnali le chiome che accarezzo,
col sogno piú che triste, e sono un fiume di pianto,
piú che primaverile correva il petto tra filari
e tutto vibrava inseguendo la bellezza,
come mattine di neve di un giovane inverno
sono le spalle e l’erto dirupo dei fianchi,
estivo è il grembo, fertile giardino, che concimò
un Orgasmo pittore intento al suo ritratto.

Ma perché dal telaio di gioia ha strappato la tela
e distrutto il suo bianco e via gettati i colori
e dati al vento e vuole crearlo eternamente?
Perché con unguento di fuoco si spalma sul ventre dei mali?

Dormono nei letti le ragazze. Ah chi li ha preparati?
Chi ha fatto il centro del dolce cerchio nel loro pudore?
E a loro ha recato pianto amandole e mentendole?
Chi ha fatto, crudele ricordo, la parte del destino?
Chi l’ha strappate alla terra creando questo cratere,
che sarà un giorno colmato dal dolore?
Chi cosí tanto bramoso da esserne insaziato
le lasciava indurire e diventare un frutto?

Chi se non quello che dettava Rolla
all’angelo ebbro che lo spingeva alla taverna
e veleno gli dava giú per la bocca pura,
giú nei visceri arsi e il santo in lui martoriava?
Chi se non quello che sveglia in noi desiderio
di fiumi senza fine, del vino delle turbe,
che per quel che soffriamo ci sopporta un momento
e insieme a noi l’oltraggio ha incatenato alla terra?
Chi se non quello che amarono tanto
i poveri marcianti, quando alle soglie del sonno
il cielo si abbassava e si moveva il macigno?
Chi se non quello che crea mediante l’attesa?

Oh non c’è solitudine! Non c’è nemmeno l’amore!
Dormono le ragazze nei letti che mentiscono!
Lui entra, le fa grevi, le infiamma tremendamente
con la preghiera precipite e cieca,
discioglie ogni legame e tutto spalancherà,
e infuoca là dove vorresti bere
e l’anima saccheggia che poi non vuole piú niente,
se non scordare il sogno. Ed è questo il conforto…

C’era un traghettatore, al paese senza ponti,
traghettava i viandanti alla riva inaccessibile.
Aveva casa e barca, a cui diceva: io cresco
se le mie mani-remi immergo nella corrente.
Di lui cosa sapevano quelli che non tornavano!
Di sé cosa sapeva! Che fiume! Che corrente!
Solo che esiste e un attimo l’hanno scorto.
Soltanto che dovevano arrivare e andar via.

Sei arrivato anche tu. Ne passano migliaia.
Non domandare, lasciati traghettarti.
E paga la tariffa. E taci. E sopra l’acqua
non indagare la faccia del tuo remoto dolore.

Fra poco scenderai, la barca ritornerà.
E andrai in avanti, tradito, con ogni cosa alle spalle.
Qualcosa ti sta innanzi. È tardi per morire.
Pattuglie d’orizzonte dicono: viene il giorno.

Jiří Orten

2-3. 3. 1941.

(Traduzione di Giovanni Giudici e Vladimír Mikeš)

da “La cosa chiamata poesia”, Einaudi, Torino, 1969

∗∗∗

Třetí elegie

Sen touhy zdá se mi. A vím, že zapomenu,
ještě než procitnu. Království za kořist.
Bolestně prozpíván k všeobsažnému jménu,
odnáším píseň svou z těchto slunečných míst
do krajin bezčasých, kde mizí přirovnání,
kde nahým nitrem svět je třeba ze tmy rvát,
kde, běda, zmenšuje se vše, čím zde jsme zváni,
kde nelze propasti již s pádem rýmovat.

Více než podzimní jsou vlasy, které hladím,
více než smutným snem, jak pláč, jak řeka jsou,
více než jarní hrud’ běžela stromořadím
a rozvlnila se úprkem za krásou,
tak jako za zimy mladinká sněžná rána
jsou tato ramena a prudký boků sráz,
letní je tento klín, zahrada požehnaná,
již hnojil malíř Křeč, když rval se o obraz.

Proč ale plátno sňal s podstavce radostného
a trhal jeho běl a barvy rozházel
a větru daroval a věčně tvořit chce ho?
Proč mastí pálící se vtírá v břicha zel?

Dívky spí na ložích. Ach, kdo jen rozesdal je?
Střed sladké kružnice kdo vbodl v jejich stud?
A pláč jim přinesl a miloval a lhal je?
Kdo krutou památkou si zahrál na osud?
Kdo zemi vyrval je a stvořil onen jícen,
jenž bude zasypán bolestí jedenkrát?
Kdo tolik hladověl, že, ještě nenasycen,
nechal je zpevněti a zovocnět a zrát?

Kdo, ne-li ten, co nadiktoval Rollu
zpitému andělu, co štval ho do krčem
a jed mu proléval Čistými ústy dolů,
do útrob spálených, a mučil světce v něm,
kdo, nc-li ten, jenž budí touhu naši
po řece bez konce, po vině zástupů,
jenž tím, ze trpíme, nás na okamžik snáší
a s námi připoutal k zemi i potupu,
kdo, ne-li ten, jejž tolik milovali
ubozí pěšáci, když večer před spaním
nebe se nížilo a hýbaly se skály,
kdo, ne-li ten, jenž tvoří čekáním!

Ó, není samoty! A ani lásky není!
Dívky spí na ložích a jejich lože lžou!
On vstoupí, ztěžkne je, strašně je rozplamení
jakousi propastnou a slepou modlitbou,
rozváže řeménky a všechno pozotvírá,
tam, kde bys dychtil pít, palčivost zanechá
a duši vyplení, až nechce nic už, sirá,
než zapomenout sen. A to je útěcha…

Byl jeden převozník. V kraji, kde není mostů,
převážel pocestné na nedostupný břeh.
Měl dům a pevnou lod’. Říkal jí: pohled’, roštu,
když ruce ponořím do proudu ne veslech.
Co o něm věděli ti, co se nevraceli!
Co o nich věděl on! Co řeka! A co proud!
Jen to, že prostě je, že na chvíli ho zřeli.
Jen to, že musili přijít a odplynout.

Přišel jsi také ty. Tisíce tudy minou.
Po ničem neptej se a dej se převézti.
A zaplat’ poplatek. A mlč. A nad hladinou
nehledej pravou tvář své dávné bolesti.
Už brzo vystoupíš a lod’ se zase vrátí.
A půjdeš kupředu, vším vzadu podveden.
Cosi je před tebou. Je pozdě umírati.
Rozvědky obzoru říkají, že jde den.

Jiří Orten

da “Deníky Jiřího Ortena”, Československý spisovatel, Praha, 1958

Prima elegia – Jiří Orten

 

Un fiume di dolore inconsapevole sempre
attraversa le genti. È prossimo alla fine
prima ancora che inizi e dopo il suo principio
avidamente ritorna e solo dopo la prova
diventa esperto. La sua prova vivente
ci toglie molte cose e molte cose dà.
La libertà, per esempio, non voluta e voluta.
Per esempio la vita, se nella morte anche è morte.
Non s’è chiuso il sepolcro. E allora, librato al vento,
in una guglia d’espressione restringi
il tuo piccolo mondo, che in te stesso riecheggi
e che prodigamente a esso tu versi il tuo sangue.

Ma quale fiore dargli e quale, quale colore?
Trovare il verde, il bianco, il giallo dei limoni
e l’ocra, molta ocra mescolarci,
finché sembri l’ineffabile che parli,
e chiaro l’oscuro senso del tradimento,
trovare foglie che un poco si chiudano
a un lungo sonno, foglie, sottili palpebre,
che proteggano dal gran flusso di luce.
I tuoi occhi, nell’attimo in cui la luce si è spenta!
La giovinezza della tua bocca, quando eri sopra il tuo buio!
Saprò, misero, mai quello che in te accadeva?

Io tacevo, o Signore, il mio cuore soltanto
gridava ancora, ancora si ribellava,
fermava la caduta che non si può fermare,
non piangere, gridava, non devi adesso piangere,
non piangere, ché il petto non lo sopporta,
so dove tu piangeresti il piú volentieri,
conosco tutti i punti del tuo corpo che amo,
io che ho gustato tutte le tue lacrime,
e quante erano, quante,
quante dovranno, quante dovranno essere!

Non ti accuso, non dico che tu mi tradisci.
Lo so, lo so bene, che il castigo è arrivato
e le mie mani nude protendo a lui,
che togliesse a chi ha tolto.
Non c’è banco che in spiccioli possa cambiarti
il dolore che è eterno. Barcollerai
da colpa a colpa, da non-pianto a pianto,
da paura a timore, dall’angoscia alla pena,
da spasimi crudeli, dalla vergogna e dal fango
a solitudine atroce che non è sola.
Salive di voluttà soltanto potrai inghiottire.
Guarda queste tendine, guarda questa poltrona
e i quadretti qui appesi sulle pareti,
guarda il tavolo e i libri, questo letto
al quale hai tolto tutto d’un colpo il tuo peso,
guarda il lume, ragazza, piú di te
lui m’appartiene.

Cosí gridava il mio cuore troppo vivo.
E non sapeva che ancora non lo vuole
il mucchio della terra, l’abbraccio del suo Signore,
che niente tranne il suo mondo lo vuole,
tranne il canto: elegia.

I condannati alla condanna di morte
chiamati a dire l’ultimo desiderio
non chiedono la vita, allora, ma sappiate
che è solo per pietà, per pudore e timore
di non creare al giudice l’impaccio
di chi non può appagare.
Poi tabacco domandano solitamente
e una cena; e un piacere miserabile;
e un sorso buono che inumidisca la gola,
la gola che sarà strangolata.
Comprensivi, solleciti bevono il loro vino,
fanno capire che l’hanno molto gustato,
perché sono dei buoni: perché in fondo fa bene
per buona pace del boia un poco dissimulare.

Ed umilmente quando nell’ultima notte
pregano verso l’ultima loro mattina,
docili, silenziosi camminano al macello,
là nel cortile dove l’inverno dell’alba
potrà scaldarsi del loro tiepido sangue.

E io ho domandato un bacio.
E ho chiuso gli occhi. E ho bevuto
a un calice d’amarezza. E lei partiva.
E io l’amavo con la pietà dell’orrore
e un gran dolore avevo di lei che non poteva
darmi se stessa (a me che la chiedevo
ma solo con lo sguardo come fa un animale,
e non sentiva). Scattò la porta, fu chiusa.
Io corsi alla finestra. Da quel momento sempre
alla finestra sto, di guardia, sí, di guardia,
guardia a me stesso, guardia al sogno, alla brama,
guardia all’amore, che ha trovato il suo Caino.

Non s’è chiuso il sepolcro. Il sepolcro è aperto.
Solo di fiori è il peso sul coperchio della bara.
Fiori che appassiranno perché non li nutre la terra.
A casa se ne andranno i dolenti del corteo.
Su cordiali carrozze i piú lontani
incitando i cavalli per spingerli al galoppo.
Poi verrà lui, povero vecchio becchino.
Un po’ ha trincato prima del funerale
e batte fiacca, è fiacco come un bambino.
A malapena reggono le sue mani la pala.
Carezzandola quasi alzerà su la terra,
la terra che sommessa andrà a bussare laggiú
dov’è la bara, laggiú dov’è il morto.

Bocca straziata, vuoi dire il tuo benvenuto?

Jiří Orten

20-21. 2. 1941.

(Traduzione di Giovanni Giudici e Vladimír Mikeš)

da “La cosa chiamata poesia”, Einaudi, Torino, 1969

∗∗∗

První elegie

Děj bolesti vždy jenom nevědomě
probíhá lidmi. Ke konci se blíží,
když ještě nepočal, a za počátkem
chtivě se vrací, zkušeným se stává
po zkoušce teprv. Jeho živá zkouška
ledacos bere a ledacos dává,
hle, třeba volnost, nechtěnou i chtěnou,
a třeba život, je-li smrt i v smrti.
Hrob, nezavřel se. Nuže, rozevlátý,
do štíhlé stavby vyslovení zmenši
svůj malý vesmír, dej mu v sobě zníti
a krve štědře rač mu nalévati.

Jen jaký květ a jakou, jakou barvu?
Nalézti zeleň, běl, žluť citrónovou
a okr, mnoho okru namíchati,
aby se zdálo mluvit nevýslovné,
aby se zjevil temný smysl zrady,
nalézti listy, jež se přivírají
k dlouhému spánku, listy, něžná víčka,
před proudem světla která ochraňují.
Tvé oči ve chvíli, kdy světlo zhaslo!
Mladost tvých úst, když nad svou tmou jsi stál!
Dovím se, bědný, co se s tebou dělo?

Mlčel jsem, Pane, jenom moje srdce
křičelo ještě, ještě vzpíralo se,
pád zdržovalo, který nelze zdržet,
ty neplač, křičelo, ty nyní nesmíš plakat,
neplač, hruď neunese,
vždyť vím, kde nejraději plakala bys,
znám všechna místa na tvém drahém těle,
ze všech tvých slz jsem druhdy ochutnával,
a co jich bylo, co jich jenom bylo,
a co jich bude, co jich musí býti!

Neviním tebe, že mne zrazuješ.
Já vím, já dobře vím, že přišel trest,
a prázdné ruce své mu nastavuji,
ať bere těm, co braly.
V trafice žádné bolest nerozměníš,
neboť je věčná. Potácet se budeš
od viny k vině, od nepláče k pláči,
od strachu k bázni, od úzkosti k muce,
od krutých stisků, od hanby a špíny
k samotě strašné, která není sama.
Jen sliny rozkoše budeš smět polykati.
Všimni si záclon, křesla povšimni si
a obrázků, co na stěnách tu visí,
všimni si knih a stolu, postele té,
které jsi náhle svoji tíhu vzala,
všimni si lampy, ženo, víc mi patří
než ty.

Tak volalo mé srdce, příliš živé.
A nevědělo, že je ještě nechce
bohatsví hlíny, náruč Boha jeho,
že nic je nechce mimo jeho svět,
než píseň; elegie.

Když odsouzenci na smrt odsouzení
poslední prosbu smějí vysloviti
a nežádají život, tehdy, vězte,
jen soucit brání jim a stud a bázeň,
že soudce rozpaky by mohly stihnout
z nevyplnitelnosti.
O tabák raději pak poprosí
a o večeři; o ubohou rozkoš;
o dobrý doušek, jenž by hrdlo svlažil,
to hrdlo, které bude zardoušeno.
Chápavě, rychle napijí se vína
a naznačí, že bylo velmi chutné,
neboť jsou dobří: pro svědomí kata
je pěkné přec se trochu přetvařovat.
A pokorně když nocí poslední
se k poslednímu ránu promodlili,
jdou bez nucení, mlčky na porážku,
tam na to nádvoří, kde jitřní zima
může se jejich teplou krví zahřát.

A já jsem o polibek poprosil.
A oči zavřel jsem. A pil
kalíšek rmutu. Potom odcházela.
Soucitem děsu miloval jsem ji
a lítost cítil jsem, že nemohla
mi sebe dáti (neboť jsem ji žádal,
ale jen pohledem, jako se zvíře dívá,
a ona neslyšela). Klaply dveře.
K oknu jsem běžel. Od té chvíle stále
u okna stojím, stráž u snu, u žádosti,
stráž u lásky, jež našla svého Kaina.

Hrob nezavřel se. Hrob je otevřený.
Jen tíha kytic tlačí víko rakve.
Zvadnou ty květy, nemajíce země!
Smuteční hosté domů rozejdou se.
V kočárech družnosti ti vzdálenější
pobídnou koně, aby tryskem jeli.
Pak přijde on, nebohý starý hrobník.
Přihnul si trochu chvíli před obřadem
a zeslábl, je slabý jako dítě.
Lopatu sotva jeho ruce zdvihnou.
Nabere hlíny jako pohlazením
a něžně, něžně zabuší ta hlína
tam, kde je rakev, a tam, kde je mrtvý.

Drcená ústa, chcete «vítej » říci?

Jiří Orten

da “Deníky Jiřího Ortena”, Československý spisovatel, Praha, 1958

I segnali – Vladimír Holan

 

L’arte cominciò con la caduta degli angeli…
Il tempo dei capecchi, dei fastelli di concime, dell’àcoro pestato,
della cenere non arsa e delle lingue infrante dalla panna,
il tempo che si rade i peli sulle cosce d’una meretrice:
alleggerisce solo in apparenza.

Ma il tempo dei sassi, della matrigna che pettina e dello zoppicare dei cani,
il tempo che tossisce negli scantinati,
il tempo del becchino che, scavando la terra,
è come se volesse giungere a una piú autentica vita,
il tempo delle vertebre cervicali nel salto
sopra il fuoco di San Giovanni,
il tempo che esige tutto il nostro soccorso:
ha sempre ancora un peso esiguo.

L’arte cominciò con la caduta degli angeli.
Ma anch’essi bevvero vino, spezzarono il pane
e dormirono con femmine mortali −
e per questo, inebriati, cerchiamo di nuovo i segnali
come su un tavolo intaccato dal coltello di Orfeo…

Vladimír Holan

(Traduzione di Angelo Maria Ripellino)

da “In progresso”, 1964, in Vladimír Holan, Una notte con Amleto”, Einaudi, Torino, 1966