Una foglia che cade – Vladimír Holan

Josef Sudek, Duality, 1944

 

Che non un’opportunità
si palesi è anche per stanchezza
dell’attenzione. Non più che di secondo
ordine è tutto quanto avverserebbe
i sensi. Invece la natura
si sovrastima a un tempo per la disparatezza
e tanto più quanto più
è a compimento. Una foglia che cade
è più alta dell’albero. E noi?
Conosciamo l’amore che superi
l’amore?

Vladimír Holan

(Traduzione dal ceco di Vlasta Fesslová. Versi italiani di Marco Ceriani)

da “Penultima (1968-71)”, in “Il poeta murato”, Edizioni «Fondo Pier Paolo Pasolini», 1991

∗∗∗

Padající list

Že se nic nenaskytne,
je také jenom pro únavu
pozornosti. Téměř podružné
je všechno, co by odporovalo
smyslům. Zato příroda
se přitom přeceňuje z odlišnosti
tím víc, oč více je
k ukončení. Padající list
je vyšší než strom. A my?
Známe lásku, která
přesahuje lásku?

Vladimír Holan

da Předposlední (1968-71)

da “Sebrané spisy Vladimíra Holana”, Odeon, 19651988 

In cucina – Vladimír Holan

Dave Lawrence, Abandoned Cup

 

Manchi da quasi un anno… Entrare ti faceva paura…
E quando lo hai fatto, il vuoto un tempo implorante,
poi disdegnato, sùbito ti ha preso in odio
e con ostinazione esige che tu sconti
la tua presenza con la tua presenza…
Qui tutto va a tua infamia:
il linoleum, le fascine per accendere il fuoco, la mosca rinsecchita,
la muffa del pane, l’aceto forte delle crepe
e l’acetosella delle macchie e la concia del tempo rattrappito
e le ragnatele che sbavano dai roccoli degli angoli
e giù giù il silenzio, dove brilla
solo nel fondo, proprio lì, la luna…
Ma in mezzo a tutte queste cose (con crudele
certezza, con la più comune e dunque più segreta
e come perpetua certezza) scorgi all’improvviso
una tazza da caffè con tracce di rossetto
dove per l’ultima volta, posandosi, si strinsero
le labbra di chi ti ha lasciato…

Vladimír Holan 

(Traduzione di Serena Vitale)

da “In progresso”, 1964, in “Poesia due”, Guanda Editore, 1981

∗∗∗

V Kuchyni 

Nebyls tu málem rok… Bál ses sem vstoupit..
A jen jsi tak udělal, prázdnota kdysi žadonící
a potom zhrzená zanevřela teď na tebe
a svéhlavě se dožaduje, abys odpykával
svou přítomnost svou přítomností…
Všechno je tady k tvému pohanění:
linoleum, třísky na podpal, vyprahlá moucha,
chlebová plíseň, zabřesklý ocet trhlin
a šťavel skvrn a tříslo staženého vzduchu
a z čihadla koutů prskající pavučiny
a docela vespod ticho, zrovna tam,
kam svítí měsíc jenom ve dne…
Však mezi těmi věcmi spatříš náhle
(s krutou, nejvšednější, a tedy nejtajemnější
a jakoby doživotní určitostí)
kávový šálek a na něm stopy po líčidle,
kde přitiskly se kdysi naposled
rty té, která tě opustila…

Vladimír Holan

da “Na postupu: verše z let (1943-1948)”, Československý spisovatel, 1964 

La morte del poeta – Vladimír Holan

Joseph Sudek, Ràve de Pierre, 1953

 

L’ultimo suo desiderio non fu complicato:
fu un bimbo, che supplicava di ricevere una lettera dallo spazzacamino.
L’ultimo suo gesto fu del tutto semplice:
gettò via il lenzuolo dell’ospedale
in cui era tessuta un’immagine di donna divaricata.
L’ultima sua nudità fu del tutto semplice:
nessuno la baciava,
per quella non si rilasciavan neanche tessere di mendicanza.
Gli ultimi suoi occhi furono del tutto semplici:
tacquero così confessatamente che nessuno osò dire
che quest’anno è tutto pieno di vermi.
E l’ultimo suo ricordo fu un ricordo,
in un tempo remoto e in un remoto luogo visto,
d’un’alba nebbiosa di settembre,
un ricordo sbucato dalla nebbia,
per nulla perituro, costante, anzi fedele
d’un vermiglio ramoscello di amarene…

Vladimír Holan

(Traduzione dal ceco di Vlasta Fesslová. Versi italiani di Marco Ceriani)

Dalla raccolta In progresso (Versi degli anni 1943 -1948)

da “Vladimír Holan, Addio?”, Arcipelago Edizioni, 2014

∗∗∗

Smrt básníka

Poslední jeho touha nebyla složitá:
bylo to dítě, jež žadonilo dostat dopis od kominíka.
Poslední jeho pohyb byl docela prostý:
odhodil špitální prostěradlo,
do něhož byl vetkán obraz rozkročené ženy.
Poslední jeho nahota byla docela prostá:
nikdo ji nelíbal,
na tu se nevydávaly už ani žebračenlcy.
Poslední jeho oči byly docela prosté:
mlčely tak doznaně, že se nikdo neodvážil říci,
že letos je všechno červivé.
A poslední jeho vzpomínka byla vzpomínka
na kdysi dávno a kdesi dávno zřené
mlhavé zářijové ráno,
vzpomínka na z mlhy vyhouplou,
nic nekončící, stálou, ba věrnou
zarudlou višňovou větývku…

Vladimír Holan

da “Na postupu: verše z let 1943-1948”, Československý spisovatel, 1964

«La vide soltanto una volta» – Vladimír Holan

Édouard Boubat, Juliette Binoche

IV

La vide soltanto una volta.
Ma da quell’istante stupì
e intonò un canto ma non sapeva a chi,
e intonò un coro ma nessuno lo seguì…
Osò adorarla così per un anno intero,
presente per il futuro, come ormai sapeva,
laddove ignaro pesantemente ritornava
da Maria Vergine a Eva…

Poi le scrisse.
Era un uomo e quindi aveva paura.
Lesse la sua lettera alla luce di un camino
nel quale poi la gettò.
Ed egli lesse la sua risposta alla luce di una neve
che mai si scioglie…

Vladimír Holan

(Traduzione di Sergio Corduas)

dalla raccolta “Mozartiana, II”, (1952-1954), in “In forma di parole, I”, Elitropia, 1980

∗∗∗

IV

Spatril ji jenom jednou.
Ale od té chvíle žasl
a zacal predzpevovat, aniž mel komu,
a zacal spoluzpívat, aniž kdo s ním šel…
Po celý rok osmelil se ji takto zbožnovat,
prítomný do budoucna, jak už doufal,
zatímco netuše se težce vracel
od Panny Marie k Eve…

Potom jí napsal.
Byl to muž a mel tedy strach.
Prectla si jeho dopis pri svetle krbu,
do kterého jej potom vhodila.
A on si precetl její odpoved pri svetle od snehu,
který nikdy neroztává…

Vladimír Holan

da “Vladimír Holan, Mozartiana”, Mladá Fronta, Praha, 2006

Nell’ora vana – Vladimír Holan

Foto di Galina Lukianova

V

È primavera… Di notte, nell’ora vana
udì gemere la vite,
nonostante il forte rumore dell’acqua
che si perdeva dallo stagno attraverso un foro
scavato nella diga dall’anguilla…

Che altro restava a lui, se non patire,
innamorato fino al collo della musica che svanisce,
il pianto e la tortura della mutezza?

Eppure, ecco, la bellezza a un tratto
e la grazia con cui ce l’ha partecipata!

Vladimír Holan

(Traduzione di Sergio Corduas)

dalla raccolta “Mozartiana, II”, (1952-1954), in “In forma di parole, I”, Elitropia, 1980

∗∗∗

V hodinu lichou 

Je jaro… V noci, v hodinu lichou
slyšel, jak pláče réva,
ačkoli veliký hluk dělala voda,
ztrácející se z rybníka dírou,
kterou do hráze navrtal úhoř…

Co mu zbývalo, než aby,
zamilován až po uši hudby do mizení,
propadal hrdlem vzlyků útrpnému právu němoty?

A přece, ejhle, krása pojednou
a milost, s kterou nám ji sdílel!

Vladimír Holan

da “Vladimír Holan, Mozartiana”, Mladá Fronta, Praha, 2006