Non scrivere… – Jiří Orten

 

Non scrivere, non leggere nemmeno,
c’è troppa luce qui.
Attingo lacrime d’odio,
mia triste mercede.

Sono sordo alle note del piano!
Non aspetto che sorga il mattino
dalla fragilità di Chopin.
O tu piccola anima, da che

pioggia spruzzata! È Dio
che ti spruzza di umane ferite.
Ma in un diluvio volevo correre io,
essere attinto dal cielo…

Non scrivere, non leggere nemmeno,
c’è troppa luce qui.
Sono un lamento da desiderio di foglie.
Senza la fede. Senza vesti.

Jiří Orten

6. 10. 1940.

(Traduzione di Giovanni Giudici e Vladimír Mikeš)

da “La cosa chiamata poesia”, Einaudi, Torino, 1969

∗∗∗

Už ani sár…

Už ani psát, už ani čísti,
je příliš světla tu.
Nabírám slzy nenávisti,
svou tesknou odplatu.

Jsem hluchý, hluchý pro piano!
Z křehkosti Chopina
nečekám již, že přijde ráno.
Dušičko kropená,

jaký to déšť! To Bůh tě kropí
lidskostí malých ran.
Toužil jsem běžet do potopy,
být nebem nabírán…

Už ani psát, už ani čisti,
je příliš světla tu.
Jsem jako nářek z touhy listí.
Bez víry. Bez šatů.

Jiří Orten

6. 10. 1940.

da “Deníky Jiřího Ortena”, Československý spisovatel, Praha, 1958

Prima elegia – Jiří Orten

Jiří Orten

 

Un fiume di dolore inconsapevole sempre
attraversa le genti. È prossimo alla fine
prima ancora che inizi e dopo il suo principio
avidamente ritorna e solo dopo la prova
diventa esperto. La sua prova vivente
ci toglie molte cose e molte cose dà.
La libertà, per esempio, non voluta e voluta.
Per esempio la vita, se nella morte anche è morte.
Non s’è chiuso il sepolcro. E allora, librato al vento,
in una guglia d’espressione restringi
il tuo piccolo mondo, che in te stesso riecheggi
e che prodigamente a esso tu versi il tuo sangue.

Ma quale fiore dargli e quale, quale colore?
Trovare il verde, il bianco, il giallo dei limoni
e l’ocra, molta ocra mescolarci,
finché sembri l’ineffabile che parli,
e chiaro l’oscuro senso del tradimento,
trovare foglie che un poco si chiudano
a un lungo sonno, foglie, sottili palpebre,
che proteggano dal gran flusso di luce.
I tuoi occhi, nell’attimo in cui la luce si è spenta!
La giovinezza della tua bocca, quando eri sopra il tuo buio!
Saprò, misero, mai quello che in te accadeva?

Io tacevo, o Signore, il mio cuore soltanto
gridava ancora, ancora si ribellava,
fermava la caduta che non si può fermare,
non piangere, gridava, non devi adesso piangere,
non piangere, ché il petto non lo sopporta,
so dove tu piangeresti il piú volentieri,
conosco tutti i punti del tuo corpo che amo,
io che ho gustato tutte le tue lacrime,
e quante erano, quante,
quante dovranno, quante dovranno essere!

Non ti accuso, non dico che tu mi tradisci.
Lo so, lo so bene, che il castigo è arrivato
e le mie mani nude protendo a lui,
che togliesse a chi ha tolto.
Non c’è banco che in spiccioli possa cambiarti
il dolore che è eterno. Barcollerai
da colpa a colpa, da non-pianto a pianto,
da paura a timore, dall’angoscia alla pena,
da spasimi crudeli, dalla vergogna e dal fango
a solitudine atroce che non è sola.
Salive di voluttà soltanto potrai inghiottire.
Guarda queste tendine, guarda questa poltrona
e i quadretti qui appesi sulle pareti,
guarda il tavolo e i libri, questo letto
al quale hai tolto tutto d’un colpo il tuo peso,
guarda il lume, ragazza, piú di te
lui m’appartiene.

Cosí gridava il mio cuore troppo vivo.
E non sapeva che ancora non lo vuole
il mucchio della terra, l’abbraccio del suo Signore,
che niente tranne il suo mondo lo vuole,
tranne il canto: elegia.

I condannati alla condanna di morte
chiamati a dire l’ultimo desiderio
non chiedono la vita, allora, ma sappiate
che è solo per pietà, per pudore e timore
di non creare al giudice l’impaccio
di chi non può appagare.
Poi tabacco domandano solitamente
e una cena; e un piacere miserabile;
e un sorso buono che inumidisca la gola,
la gola che sarà strangolata.
Comprensivi, solleciti bevono il loro vino,
fanno capire che l’hanno molto gustato,
perché sono dei buoni: perché in fondo fa bene
per buona pace del boia un poco dissimulare.

Ed umilmente quando nell’ultima notte
pregano verso l’ultima loro mattina,
docili, silenziosi camminano al macello,
là nel cortile dove l’inverno dell’alba
potrà scaldarsi del loro tiepido sangue.

E io ho domandato un bacio.
E ho chiuso gli occhi. E ho bevuto
a un calice d’amarezza. E lei partiva.
E io l’amavo con la pietà dell’orrore
e un gran dolore avevo di lei che non poteva
darmi se stessa (a me che la chiedevo
ma solo con lo sguardo come fa un animale,
e non sentiva). Scattò la porta, fu chiusa.
Io corsi alla finestra. Da quel momento sempre
alla finestra sto, di guardia, sí, di guardia,
guardia a me stesso, guardia al sogno, alla brama,
guardia all’amore, che ha trovato il suo Caino.

Non s’è chiuso il sepolcro. Il sepolcro è aperto.
Solo di fiori è il peso sul coperchio della bara.
Fiori che appassiranno perché non li nutre la terra.
A casa se ne andranno i dolenti del corteo.
Su cordiali carrozze i piú lontani
incitando i cavalli per spingerli al galoppo.
Poi verrà lui, povero vecchio becchino.
Un po’ ha trincato prima del funerale
e batte fiacca, è fiacco come un bambino.
A malapena reggono le sue mani la pala.
Carezzandola quasi alzerà su la terra,
la terra che sommessa andrà a bussare laggiú
dov’è la bara, laggiú dov’è il morto.

Bocca straziata, vuoi dire il tuo benvenuto?

Jiří Orten

20-21. 2. 1941.

(Traduzione di Giovanni Giudici e Vladimír Mikeš)

da “La cosa chiamata poesia”, Einaudi, Torino, 1969

∗∗∗

První elegie

Děj bolesti vždy jenom nevědomě
probíhá lidmi. Ke konci se blíží,
když ještě nepočal, a za počátkem
chtivě se vrací, zkušeným se stává
po zkoušce teprv. Jeho živá zkouška
ledacos bere a ledacos dává,
hle, třeba volnost, nechtěnou i chtěnou,
a třeba život, je-li smrt i v smrti.
Hrob, nezavřel se. Nuže, rozevlátý,
do štíhlé stavby vyslovení zmenši
svůj malý vesmír, dej mu v sobě zníti
a krve štědře rač mu nalévati.

Jen jaký květ a jakou, jakou barvu?
Nalézti zeleň, běl, žluť citrónovou
a okr, mnoho okru namíchati,
aby se zdálo mluvit nevýslovné,
aby se zjevil temný smysl zrady,
nalézti listy, jež se přivírají
k dlouhému spánku, listy, něžná víčka,
před proudem světla která ochraňují.
Tvé oči ve chvíli, kdy světlo zhaslo!
Mladost tvých úst, když nad svou tmou jsi stál!
Dovím se, bědný, co se s tebou dělo?

Mlčel jsem, Pane, jenom moje srdce
křičelo ještě, ještě vzpíralo se,
pád zdržovalo, který nelze zdržet,
ty neplač, křičelo, ty nyní nesmíš plakat,
neplač, hruď neunese,
vždyť vím, kde nejraději plakala bys,
znám všechna místa na tvém drahém těle,
ze všech tvých slz jsem druhdy ochutnával,
a co jich bylo, co jich jenom bylo,
a co jich bude, co jich musí býti!

Neviním tebe, že mne zrazuješ.
Já vím, já dobře vím, že přišel trest,
a prázdné ruce své mu nastavuji,
ať bere těm, co braly.
V trafice žádné bolest nerozměníš,
neboť je věčná. Potácet se budeš
od viny k vině, od nepláče k pláči,
od strachu k bázni, od úzkosti k muce,
od krutých stisků, od hanby a špíny
k samotě strašné, která není sama.
Jen sliny rozkoše budeš smět polykati.
Všimni si záclon, křesla povšimni si
a obrázků, co na stěnách tu visí,
všimni si knih a stolu, postele té,
které jsi náhle svoji tíhu vzala,
všimni si lampy, ženo, víc mi patří
než ty.

Tak volalo mé srdce, příliš živé.
A nevědělo, že je ještě nechce
bohatsví hlíny, náruč Boha jeho,
že nic je nechce mimo jeho svět,
než píseň; elegie.

Když odsouzenci na smrt odsouzení
poslední prosbu smějí vysloviti
a nežádají život, tehdy, vězte,
jen soucit brání jim a stud a bázeň,
že soudce rozpaky by mohly stihnout
z nevyplnitelnosti.
O tabák raději pak poprosí
a o večeři; o ubohou rozkoš;
o dobrý doušek, jenž by hrdlo svlažil,
to hrdlo, které bude zardoušeno.
Chápavě, rychle napijí se vína
a naznačí, že bylo velmi chutné,
neboť jsou dobří: pro svědomí kata
je pěkné přec se trochu přetvařovat.
A pokorně když nocí poslední
se k poslednímu ránu promodlili,
jdou bez nucení, mlčky na porážku,
tam na to nádvoří, kde jitřní zima
může se jejich teplou krví zahřát.

A já jsem o polibek poprosil.
A oči zavřel jsem. A pil
kalíšek rmutu. Potom odcházela.
Soucitem děsu miloval jsem ji
a lítost cítil jsem, že nemohla
mi sebe dáti (neboť jsem ji žádal,
ale jen pohledem, jako se zvíře dívá,
a ona neslyšela). Klaply dveře.
K oknu jsem běžel. Od té chvíle stále
u okna stojím, stráž u snu, u žádosti,
stráž u lásky, jež našla svého Kaina.

Hrob nezavřel se. Hrob je otevřený.
Jen tíha kytic tlačí víko rakve.
Zvadnou ty květy, nemajíce země!
Smuteční hosté domů rozejdou se.
V kočárech družnosti ti vzdálenější
pobídnou koně, aby tryskem jeli.
Pak přijde on, nebohý starý hrobník.
Přihnul si trochu chvíli před obřadem
a zeslábl, je slabý jako dítě.
Lopatu sotva jeho ruce zdvihnou.
Nabere hlíny jako pohlazením
a něžně, něžně zabuší ta hlína
tam, kde je rakev, a tam, kde je mrtvý.

Drcená ústa, chcete «vítej » říci?

Jiří Orten

da “Deníky Jiřího Ortena”, Československý spisovatel, Praha, 1958

Figura bianca – Jiří Orten

Josef Sudek, Moldau with national theater, Prague, c. 1948

 

Era un dicembre di doni. Sulla nevosa pianura
uno con una tavolozza stava.
Su lui che dipingeva nevicava, nevicava.
Lui trasognava, nella sua pittura

del nudo inverno, dei suoi rigidi ossi,
della valle di un grembo, piú fonda che non voleva,
di una gloria di seni eretta vertiginosa.
Sul modello la neve cadeva.

Il corvo volteggiava, ahimè, cosa mai vuole
e da dove è venuto?
Era un dicembre di doni. E nevicava
su quella tavolozza che non ha piú colore.

O paurosa impotenza a nominare il dipingere
che cade sopra la tela,
ed è come la neve bianca, che non sa niente,
perché deve cadere!

O paurosa impotenza a fermare ciò che fugge!
Si è fatta debole la tua mano,
la lingua ti è legata e non sai piú parlare
a ciò che si dissolve:

o mutazioni eterne, ogni nodo si snoda,
o mutazioni eterne, fin quando in neve io mi sciolga,
dove sarà l’anima mia, in quale donna,
dove sarà, in quale neve?

Era un dicembre di doni, sulla nevosa pianura
uno con una tavolozza stava.
Su lui che dipingeva nevicava, nevicava.
Lui trasognava, nella sua pittura.

Jiří Orten

12.12.1939.

(Traduzione di Giovanni Giudici e Vladimír Mikeš)

da “La cosa chiamata poesia”, Einaudi, Torino, 1969

∗∗∗

Bílý obraz

Byl štědrý prosinec. Na zasněžené plám
s paletou v ruce kdosi stál.
Sněžilo, sněžilo do jeho malování.
On nevěděl, on maloval

tu nahou zimu, její pevné kosti,
údolí klína, hlubší, nežli chtěl,
a výšku ňader v strmé závratnosti.
Sněžilo na model.

Tu havran zakroužil, ach Bože, co ten chce tu
a odkud přilétá?
Byl štědrý prosinec. Sněžilo na paletu
a prázdná byla paleta.

Ta strašná bezmocnost zmocnit se malování,
jež padá na plátna,
a je jak bílý sníh, jenž neví, neví ani
proč padat má!

Ta strašná bezmocnost zastavit prchající!
Zeslábla ruka tvá,
jazyk máš svázaný a nedovede říci
tomu, co roztává:

Ó věčné proměny, taje vše utajené,
ó věčné proměny, až rozplynu se v sníh,
kde bude duše má, kde bude, v které ženě
a v kterých závějích?

Byl štědrý prosinec. Na zasněžené pláni
s paletou v ruce kdosi stál.
Sněžilo, sněžilo do jeho malování.
On nevěděl, on maloval.

Jiří Orten

da “Deníky Jiřího Ortena”, Československý spisovatel, Praha, 1958

Quel che forse è da tacere – Jiří Orten

 

Oggi nessuno sa, nessuna fidanzata,
del sole ai bordi del bosco.
Pure fu questa un’estate, estate senza città,

E quando tutta seria camminate per la via
quasi vi contemplaste pallida dentro uno specchio,
almeno sussurrando vi vorrei dire

quel che forse è da tacere,
quel che è già senza calore.

Ah prendere per le briglie tutti i tristi ronzini,
loro evocando un sogno di foraggi
e potergli rispondere quando ti domanda

il ronzino piú smorto, insomma che cos’è
dormire un sonno d’inverno e dopo che cosa verrà –,
che una vana speranza soltanto c’è.

Perché anche la lucertola di cui mi ricordo
vorrebbe in sogno essere un cavallo.

Jiří Orten

14.1.1940.

(Traduzione di Giovanni Giudici e Vladimír Mikeš)

da “La cosa chiamata poesia”, Einaudi, Torino, 1969

∗∗∗

Snad se to neříká

Nikdo dnes neví, žádná nevěsta,
o slunci na kraji lesíka.
To bylo přece léto, léto bez města.

A když vy kráčíte tak vážně po ulici
jak viděla byste se bledá v zrcadle,
chtěl bych vám aspoň šeptem říci,

co se snad neříká,
co je už vychladlé.

Ach, vzíti všechny smutné herky za opratě,
sen přivolat jim o senu
a mocí odpovědět když se ptá tě

ta nejrnrtvéjší, co to vlastně je,
spát zimním spánkem a co přijde po něm –,
že je to jenom marná naděje.

Vždyť ještě ještěrka, na niž si vzpomenu,
chce ve snu býti koněm.

Jiří Orten

da “Deníky Jiřího Ortena”, Československý spisovatel, Praha, 1958

La cosa chiamata poesia – Jiří Orten

 

La cosa chiamata poesia
quella vorresti fare?
In solitudine singhiozzare
e tanto volere bene

Senti? È il suo ticchettio
Cosí disperato giocare
La cosa chiamata poesia
quella vorresti fare?

Forse lo sai che spesso
la parola è troppo sciocca
ma Dio ti chiude la bocca
e altro non ti può dare

La cosa chiamata poesia
quella vorresti fare?

Jiří Orten

7. 12. 1938.

(Traduzione di Giovanni Giudici e Vladimír Mikeš)

da “La cosa chiamata poesia”, Einaudi, Torino, 1969

∗∗∗

Čemu se báseň říká

Čemu se báseň říká
chtěl bys to udělat?
V ústraní do hrsti vzlykat
a hodně miti rád

Slyšíš? To ona tiká
Tak zoufale si hrát
Čemu se báseň říká
chtěl bys to udělat?

Snad víš že kolikrát
jsou slova strašně lichá
Bůh ústa uzamyká
nemůže více dát

Čemu se báseň říká
chtěl bys to udělat?

Jiří Orten

da “Deníky Jiřího Ortena”, Československý spisovatel, Praha, 1958