Il bisbiglío reticente… – Jaroslav Seifert

Foto di Paul Apal’kin

 

Il bisbiglío reticente di una bocca baciata
              che sorride: sí
non lo sento da molto tempo.
              E poi non mi spetta.
Mi piacerebbe però trovare ancora parole
che fossero impastate
              con mollíca di pane
o profumo di tiglio.
Ma il pane è ammuffito
              e i profumi sono amaricati.

E attorno a me strisciano parole in punta di piedi
e mi strangolano
              se voglio afferrarle.
E i colpi delle maledizioni rimbombano sulla porta!
Se le costringessi a danzare per me,
resterebbero mute.
              E per giunta zoppicano.

Però so bene
che un poeta deve sempre dire piú
di ciò che sta nascosto nel rombo delle parole.
Ed è la poesia.
Altrimenti non potrebbe con la búrbera del verso
cavare un bocciolo da strascichi di miele
e forzare il brivido
              a corrervi per la schiena
quando spoglia la verità.

Jaroslav Seifert

(Traduzione di Sergio Corduas)

da “Concerto sull’isola”, 1965, in “Jaroslav Seifert, Vestita di luce”, Einaudi, Torino, 1986

∗∗∗

Zdráhavý šepot…

Zdráhavý šepot políbených úst,
              která se usmívají; ano,
už dávno neslýchám.
              Také mi nepatří.
Však rád bych našel ještč slova,
která jsou uhnětena
              z chlebové střídy
nebo z vůně lip.
Chleba však zplesnivěl
              a vůně zahoř kly.

A kolem mě se plíží slova po špičkách
a rdousí mě,
              když chci je uchopit.
Zabít je nemohu,
              a zabíjejí mě.
A rány kleteb duní do dveří!
Kdybych je přinutil, aby mi tančila,
zůstanou němá.
              A ještě kulhají.

Však dobře vím,
že básník musí vždycky říci víc,
než co je ukryto ve hřmotu slov.
A to je poezie.

Jinak by nemohl heverem verše
vypáčit poupě z medových závěsů
a nutit mráz,
              aby vám přeběhl po zádech,
když svléká pravdu.

Jaroslav Seifert

da “Koncert na ostrově”, Československý spisovatel, 1965 

E addio – Jaroslav Seifert

Foto di Mario De Biasi

 

A milioni di versi nel mondo
aggiunsi appena un paio di strofe.
Non furono in nulla più sagge d’un canto di grilli.
Lo so. Scusatemi.
Ormai sto finendo.

Non furono neanche prime orme
lasciate in una polvere di luna.
E se pure ogni tanto hanno brillato
non fu di propria luce.
Io ho amato questa lingua.

E lei, se labbra mute
a un tremito costringe,
facilmente indurrà gli amanti ai baci
quando vaghino in un rosso di paesaggio
dove declini più lento che ai tropici
il sole.

La poesia con noi va fin dal principio.
Come il fare l’amore,
come la fame, come la peste, come la guerra.
Talvolta furono stolti i miei versi
da far vergogna.

Ma non me ne scuso.
Andare in cerca di belle parole
credo sia meglio
che uccidere e massacrare.

Jaroslav Seifert

(Traduzione di Giovanni Giudici e Vladimír Mikeš)

da “La colonna della peste”, Edizioni E/O, Roma, 1985

∗∗∗

A sbohem

K miliónům veršů na světě
přidal jsem jen pár slok.
Nebyly o nic moudřejší než píseň cvrčků.
To vím. Odpusťte mi.
Už končím.

Nebyly to ani první šlápoty
v měsíčním prachu.
Jestliže však přece někdy zazářily,
nebylo to jejich světlo.
Miloval jsem tuto řeč.

A ta, když přinutí mlčící rty,
aby se zachvěly,
snadno přiměje milence k polibkům,
loudají-li se červánkovou zemí,
kde zapadá slunce pomaleji
než v tropech.

Poezie jde s námi od počátků.
Jako milování,
jako hlad, jako mor, jako válka.
Někdy byly mé verše pošetilé
až hanba.

Ale za to se neomlouvám.
Věřím, že hledat krásná slova
je lepší
než zabíjet a vraždit.

Jaroslav Seifert

da “Morový sloup (1977)”, Cologne; 1981, Prague

Se al cuore si potesse dire – Jaroslav Seifert

Edward Steichen, Princess Nathalie Paley

 

Se al cuore si potesse dire:
              non correre!
Se potessi ordinargli: brucia!
Già si spegne.
               Ancora una scarpina,
ancora una mano,
               ancora un anellino da cucito,
prima che la chiave giri e si apra quella porta
nella quale entriamo e piangiamo
per quella tremenda bellezza
              che viene chiamata vita.
Non vergognatevi, il Signore Gesú pianse anche lui.
Cosí chiare ieri brillavano le stelle.

Perché però deve parlar di sé un solo
             stelo,
se c’è l’erba?
             Mi scuso con voi,
vi domando soltanto qualche parola.

Quando per i dolori crollai
e la morte già si leccava il dito
              per spegnermi
la fiammella rossa del sangue,
venne colei che mi era la piú vicina,
s’inginocchiò accanto a me
             e si chinò ancora
per soffiarmi nei polmoni in lunghi baci
il suo dolce respiro come a un annegato.

E colui che se ne stava andando
aprí nuovamente gli occhi
per afferrarsi disperato
alle spalle e ai capelli chini.
È forse possibile vivere anche senza l’amore;
ma morire senza,
               questo è disperazione.

Ancora una fogliolina,
ancora un granello,
ancora una punta d’ago!
Che io possa ancora barcollare un momentino
nel mite perielio della femminilità,
che ci porta e riporta,
              cerca e lascia,
provoca e trattiene,
              accarezza e uccide,
ala e àncora,
              laccio e raggio,
rosa e artiglio fino alla fine.

Jaroslav Seifert

(Traduzione di Sergio Corduas)

da “Concerto sull’isola”, 1965, in “Jaroslav Seifert, Vestita di luce”, Einaudi, Torino, 1986

∗∗∗

Kdyby se dalo srdci říci

Kdyby se dalo srdci říci:
              nespěchej!
Kdybych mu mohl přikázati: hoř!
Už zhasiná.
             Jen ještě střevíček,
jen ještě dlaň,
              jen ještě náprstek,
než klíč se otočí a otevřou se dveře,
do kterých vcházíme a pláčem
pro tu strašnou krásu,
             které se říká život.
Nestyďte se, Pán Ježíš také plakal.
Včera tak jasně zářily hvězdy.

Proč má však o sobě hovořit jediné
             stéblo,
když je tráva?
             Já se vám omlouvám,
prosím jen o pár slov.

Když jsem se zhroutil bolestmi
a smrt si již naslinila prst,
               aby mi zhasila
červený plamínek krve,
přišla ta, která mi byla nejblíže,
poklekla vedle mě
              a sklonila se níž,
aby mi dlouhými polibky jako utopenci
nadechla do plic svůj sladký dech.

A ten, kdo už odcházel,
             otevřel znovu oči,
aby se rukama zoufale zachytil
skloněných ramen a vlasů.
Snad je možno i bez lásky žít;
však umírat bez ní,
          to je zoufalství.

Jen ještě lísteček,
             jen ještě zrníčko,
jen ještě na špičku špendlíku!
Abych mohl ještě se potácet chviličku
ve vlahém přísluní ženství,
které nás přivádí a odvádí,
             hledá a pomíjí,
nutká a zdržuje,
             sráží i pozvedá,
svazuje i rozvazuje,
             laská i zabíjí,
křídlo i kotva,
             pouto i paprsek,
růže i dráp až do konce.

Jaroslav Seifert

da “Koncert na ostrově”, Československý spisovatel, 1965 

«Quanti ne ho scritti di rondò e di canzoni» – Jaroslav Seifert

Elliott Erwitt, Dublin, 1962

 

Quanti ne ho scritti di rondò e di canzoni!
La guerra era in tutti gli angoli del mondo
e in tutti gli angoli del mondo
era il lutto.
Eppure io sussurravo versi d’amore
a orecchini sbrilluccicanti.

Un po’ me ne vergogno.
Ma forse non più di tanto.

Posai una corona di sonetti
sulle pieghe del tuo grembo.
Più bello delle corone d’alloro
per i vincitori del motocross.

D’improvviso ci siamo incontrati
ai piedi della fontana,
ciascuno se ne andava altrove, per vie e tempi diversi,
su altri marciapiedi.

Per anni continuai
a intravvedere le tue gambe,
talvolta sentivo anche il tuo riso,
ma non eri mai tu.
Vidi persino i tuoi occhi,
ma fu solo una volta.

Jaroslav Seifert

(Traduzione di Alena Wildová Tosi)

da “La colonna della peste”, Edizioni E/O, Roma, 1985

∗∗∗

«Co jsem se napsal rondelů a písní»

Co jsem se napsal rondelů a písní!
Byla válka na všech stranách světa
a na všech stranách světa
bylo smutno.
A přece jsem šeptal náušnicím s routou
milostné verše.
Za to se trochu stydím.
Či vlastně ani ne.

Věnec sonetů jsem ti položil
na záhyby klína.
Byl krásnější než vavřínové věnce
vítězům autokrosu.

Náhle jsme se však sešli
u schodů kašny,
každý šel jinam, jinudy a jindy,
po jiném chodníku.

Dlouho se mi však zdávalo,
že potkávám tvé nohy,
někdy jsem zaslechl i tvůj smích,
ale tys to nebyla.
A dokonce jsem spatřil i tvé oči.
Ty jen jedenkrát.

Jaroslav Seifert

da “Morový sloup (1977)”, Cologne; 1981, Prague

Se dite che i versi sono anche canto – Jaroslav Seifert

Foto di Francesco Jappelli

 

Se dite che i versi sono anche canto
– e si dice –,
tutta la vita ho cantato.
E ho camminato con quelli che nulla avevano,
né luogo né fuoco.
Ero uno di loro.

Ne ho cantato il dolore,
             la fede, la speranza,
con loro ho vissuto
ciò che vissero. Angoscia,
debolezza, paura e coraggio,
e la tristezza della miseria.
E il loro sangue, quando scorreva,
spruzzava me.

Ne è scorso sempre abbastanza
in questo paese di dolci fiumi, erbe, farfalle,
e donne appassionate.
Anche le donne ho cantato.
Accecato dall’amore,
             nella vita ho brancolato,
inciampando in un fiore perduto
o gradino d’antica cattedrale.

Jaroslav Seifert

(Traduzione di Sergio Corduas)

da “La colata delle campane”, in “Jaroslav Seifert, Vestita di luce”, Einaudi, Torino, 1986

∗∗∗

«Říkáte-li veršům také zpěv»

Říkáte-li veršům také zpěv
– a to se říkává –,
zpíval jsem celý svůj život.
A šel jsem s těmi, kdo neměli nic
a žili z ruky do huby.
Byl jsem jeden z nich.

Zpíval jsem jejich bolest,
               jejich víru, naději
a žil jsem s nimi vše,
co žili oni. I úzkost,
slabost, strach a odvahu
i smutek bídy.
A jejich krev, když tekla,
stříkala na mne.

Vždycky jí teklo dost
v té zemi sladkých řek, trav, motýlů
a náruživých žen.
I o ženách jsem zpíval.
Oslepený láskou
            potácel jsem se v životě,
zakopávaje o ztracený květ
či o schod katedrály.

Jaroslav Seifert

da “Odlévání zvonů”, Československý spisovatel, 1967