C’è calore da te… – Jiří Orten

Mar12

C’è calore da te, ah qui poter dormire,
nella terra profonda mi immergerei volentieri,
in una mestizia di piogge sgocciolerebbe il mio corpo
tutto spoglio, questo nudo immiserito.

Farsi ciechi di luce con un canto che si spegne!
Già al mio palato sento sete di solitudine,
che m’inebria e mi chiama a un restare
che non sia timoroso e entri nella musica.

Essere morto, padre, appartenere a nessuno,
non udir passi, non pensare, non sentire,
essere morto, indicibile con se stesso giacere,
essere pronto per sempre, finito essere – e avere.

Avere, avere almeno, almeno quel che è piú fedele,
il mio libero niente, sognare che si frantuma
in bei cubetti, esser solo, esser piú taciturno,
esser nel centro esatto, essere tempo e giardino.

Essere morto alle donne, esser morto agli amici,
esser morto all’angoscia, essere morto ai morti,
essere sí, cosí proprio, cosí pienamente e totale,
e non vedere piú niente che abbia nome di foglia.

Ah quanto è il tuo calore, da te poter dormire,
mi immergerei volentieri nella terra profonda,
in una mestizia di piogge sgocciolerebbe la gioia
che già soffriva per una meta mai vista.

Jiří Orten

25. 11. 1940.

(Traduzione di Giovanni Giudici e Vladimír Mikeš)

da “La cosa chiamata poesia”, Einaudi, Torino, 1969

∗∗∗

U tebe teplo je…

U tebe teplo je, ach, to by se to spalo,
hluboko do prachu ponořil bych se rád,
z lítosti lijáků by tiše odkrápalo
vše nahé na těle, ten zubožený akt.

Oslepnout do světla v utuchajícím zpěvu!
Cítím již na patře sám samet samoty,
který mne opíjí a volá na prodlevu,
aby se nebála a vešla do noty.

Být mrtev, tatínku, nikomu nenáležet,
neslyšet dupání, nemyslet, necítit,
být mrtev, se sebou jen nevýslovně ležet,
být navždy připraven, být dokončen a mít.

Mít, míti aspoň to, aspoň to nejvěrnější,
svou volnou nicotu, snít, že se rozkládá
na krásné kostečky, být sám, být zamlklejší,
být přesně uprostřed, být čas, být zahrada.

Být mrtev pro ženy, být mrtev pro přátele,
být mrtev pro úzkost, být mrtev pro mrtvé,
být, ano, takto být, tak úplně a cele
a neviděti nic, co lupením se zve.

Ach, tolik tepla máš, u tebe by se spalo,
hluboko do prachu rád bych se ponořil,
z lítosti lijáků by tiše odkrápalo
štěstí, jež trpělo pro neviděný cíl.

Jiří Orten

da “Deníky Jiřího Ortena”, Československý spisovatel, Praha, 1958

Confessione – Vladimír Holan

Feb16

Randolph Fritz, Court Yard Door

Come esserti grato
che mi sei vicina e che ho dove andare,
quando la disperazione suda con l’universo così disumanamente
finché la miseria, come una certezza, la riporta indietro nel tempo?
Aver dove andare, anche se sei di quelle donne
che disprezzano una bollente parola solo perché
fu detta durante la sbronza!

Come esserti grato
che sei così lenta, quando pure il mio male
è più veloce dell’intuizione?…
Un istante solo che t’ho dimenticata
e la notte si è fatta forte a tal segno
che s’è aperta da sola la porta di casa
da cui in fretta e furia mi ha sfrattato
la tua assenza…

Vladimír Holan

(Traduzione dal ceco di Vlasta Fesslová. Versi italiani di Marco Ceriani)

Dalla raccolta In progresso (Versi degli anni 1943 -1948)

da “Vladimír Holan, Addio?”, Arcipelago Edizioni, 2014

∗∗∗

Vyznání

Jak ti mám býti vděčný za to,
že jsi blízko a že mám kam jít,
když zoufání se potí vesmírem tak nelidsky,
až bída, jako jistota, je vrací v čas?
Míti kam jít, i když jsi z oněch žen,
jež pohrdají vroucím slovem jen proto,
že bylo praveno při opilství!

Jak ti mám býti vděčný za to,
že jsi tak pomalá, když přece moje zlo
je rychlejší než vnuknutí?…
Jen chvíli jsem tě zapomněl,
a noc tak zesílila,
že si sama otevřela dveře do bytu,
odkud mne narychlo vystěhovala
tvá nepřítomnost…

Vladimír Holan

da “Na postupu: verše z let 1943-1948”, Československý spisovatel, 1964

Rondò di primavera IX. – Jaroslav Seifert

Gen3

Johanna Harmon, Ethereal, 1968

Tu devi credermi, io sarei felice
se sorrisi mandassero i tuoi occhi
quando stasera dovrai ricucire
ciò che le mie mani ti hanno strappato.

Quelle mani che finora io sentivo
essere vuote senza i tuoi seni.
Tu devi credermi, io sarei felice
se sorrisi mandassero i tuoi occhi.

Quando poi starai per addormentarti,
il tuo sonno sia come quello di un re
che ha riconquistato il proprio castello

svettante sulla cima di una rupe.
Tu devi credermi, io sarei felice
se sorrisi mandassero i tuoi occhi.

Jaroslav Seifert

(Traduzione di Sergio Corduas)

da “Nove rondò” (1945), in “Jaroslav Seifert, Vestita di luce”, Einaudi, Torino, 1986

***

Jarní rondo

IX.

Jen věř mi, byl bych k smrti rád,
by se tvé oči usmívaly,
až budeš večer přišívat,
co ti mé ruce potrhaly.

Ty ruce, jež mi posavad
se bez tvých ňader prázdné zdály.
Jen věř mi, byl bych k smrti rád,
by se tvé oči usmívaly.

Až budeš potom usínat,
ať spí se ti, jak spí se králi,
jenž vyhrál bitvu o svůj hrad,

strmící na vrcholu skály.
Jen věř mi, byl bych k smrti rád,
by se tvé oči usmívaly.

Jaroslav Seifert

da “Devět rondó”, 1945, in “Jaro sbohen”, Fr. Borový, 1946

La punitiva – Jiří Orten

Gen2

Foto di Nastya Kaletkina

Ti avrà come una gemma.
Chiuderà nelle notti le persiane.
A contare le stelle gli servirai.
Ecco una stella e un’altra
e ce n’è molte di piú.
Nell’intimo ti scaverà
fino al centro ardente del fondo,
in te per incontrarsi col suo sogno.
Alla rovescia ti riscaverà.
E anche i sogni a contare gli servirai.
Ecco il sogno, che tutto conosce,
e ce n’è molti di meno.

Non devi avere paura. Ché lui lo sa
quello che in te perderai dopo il sangue.

O Dio tremendo, posso domandare
quanto profondo è ciò che sprofonda,
e come mi sai castigare,
o con l’inferno, se tale posso chiamarti,
o con l’amore, se tali sono i mattini
le cui sere saranno di pace,
quei mattini di nebbie e infedeltà,
perfettissimamente scavati,
o con un infinito mio contrario,
pietrificata ripetizione,
o con un desiderio di inseguire
nel volo uccelli e sogni, di essere tutto?

Non devo avere paura. Ché lui lo sa
quello che in me perderò dopo il sangue.

Solo a causa di te ti domandavo.
Son poche le parole, che peserà l’eterno.
Mi sono già castigato abbastanza
e un’altra volta non domanderò.
Essere alla fine, essere al principio,
e perso il padre perdere la madre
e perdere se stesso nel cuore
che lentamente decresce come la luna,
come la gloria amara in Unamuno,
essere un affollato cimitero,
e ancora mai salutare
il cielo che dimentica di albeggiare, –

poiché sperava che Lui lo sapesse,
quello che in sé perderà dopo il sangue.

Jiří Orten

15.8.1940.

(Traduzione di Giovanni Giudici e Vladimír Mikeš)

da “La cosa chiamata poesia”, Einaudi, Torino, 1969

∗∗∗

Trestná

Bude tě míti jako šperk.
Za nocí zavře okenice.
Hvězdy si tebou spočítá.
Tohle je hvězda ta a ta
a je jich ještě mnohem více.
Bude tě hloubit do prostředka,
až do žhavého středu dna,
v kterém se v tobě se snem setká.
Bude tě hloubit obráceně.
I sny si tebou spočítá.
Tohle je sen, jenž všechno zná
a je jich ještě mnohem méně.

Nesmíš se bát. Vždyť on to ví,
co v sobě ztratíš po krvi.

Strašlivý Bože, smím se ptát,
jak hluboko je ten, kdo hloubí
a jak mne umíš potrestat,
zda peklem, smíš-li se tak zvát,
či láskou, zvou-li se tak rána
před smířlivými večery,
ta rána mlh a nevěry,
nejdůkladněji vyoraná,
či nekonečným opakem,
opakováním zkamenělým,
či touhou letět za ptákem
a snem, být jedenkráte celým?

Nesmím se bát. Vždyť on to ví,
co v sobě ztrácím po krvi.

Jen pro tebe jsem se tě ptal.
Jen málo slov, jež věčnost zváží.
Sám jsem se už dost potrestal
a po druhé se neotáži.
Být na konci, být na počátku
a ztratit otce, ztrácet matku
a ztrácet sebe v srdci svém,
ubývat zvolna jako luna,
jak trpká sláva z Unamuna,
být přeplněným hřbitovem
a ještě nikdy neuvítat nebe,
jež zapomnělo svítat, –

neb doufalo, že On to ví,
co v sobě ztratí po krvi.

Jiří Orten

da “Deníky Jiřího Ortena”, Československý spisovatel, Praha, 1958

Resta – Vladimír Holan

Dic27

Foto di Hervé Guibert

Resta ancora con me, non lasciarmi,
nel mio destino c’è così tanto vuoto
che soltanto con te impedisco alla superba umiltà
di non domandarmi più niente!

Resta ancora con me, non lasciarmi,
abbi pietà della mia impazienza
che, pigramente iscritta nel giornale di bordo d’una nave di prigionieri,
è così perpetua che quasi compete con l’eternità!

Resta ancora con me, non lasciarmi,
tu non conosci la collera, tu non ce la fai a stare in collera –
e dove andresti e dove saresti
quando ti passerà?… Aspetta ancora, aspetta,
aspetta almeno fino all’istante
in cui arriva il postino con lettere soltanto per te!

Vladimír Holan

(Traduzione dal ceco di Vlasta Fesslová. Versi italiani di Marco Ceriani)

**Dalla raccolta In progresso (Versi degli anni 1943 – 1948)**

da “Vladimír Holan, Addio?”, Arcipelago Edizioni, 2014

∗∗∗

Buď

Buď ještě se mnou, neopouštěj mne,
v mém osudu je tolik prázdnoty,
že jenom tebou zabraňuji pyšné pokoře,
aby se už na nic netázala!

Buď ještě se mnou, neopouštěj mne,
měj slitování s mou netrpělivostí,
která, líné zapisována do deníku vězeňské lodi
je tak ustavičná, že málem soupeří s věčností!

Buď ještě se mnou, neopouštěj mne,
ty se nedovedeš hněvat, ty se nevydržíš hněvat
a kam bys Šla a kde bys byla,
až tě to přejde?… Počkej ještě, počkej,
počkej aspoň do oné chvíle,
kdy přichází listonoš s dopisy jenom pro tebe!

Vladimír Holan

da “Na postupu: verše z let 1943-1948”, Československý spisovatel, 1964