Foto di Nastya Kaletkina

Ti avrà come una gemma.
Chiuderà nelle notti le persiane.
A contare le stelle gli servirai.
Ecco una stella e un’altra
e ce n’è molte di piú.
Nell’intimo ti scaverà
fino al centro ardente del fondo,
in te per incontrarsi col suo sogno.
Alla rovescia ti riscaverà.
E anche i sogni a contare gli servirai.
Ecco il sogno, che tutto conosce,
e ce n’è molti di meno.

Non devi avere paura. Ché lui lo sa
quello che in te perderai dopo il sangue.

O Dio tremendo, posso domandare
quanto profondo è ciò che sprofonda,
e come mi sai castigare,
o con l’inferno, se tale posso chiamarti,
o con l’amore, se tali sono i mattini
le cui sere saranno di pace,
quei mattini di nebbie e infedeltà,
perfettissimamente scavati,
o con un infinito mio contrario,
pietrificata ripetizione,
o con un desiderio di inseguire
nel volo uccelli e sogni, di essere tutto?

Non devo avere paura. Ché lui lo sa
quello che in me perderò dopo il sangue.

Solo a causa di te ti domandavo.
Son poche le parole, che peserà l’eterno.
Mi sono già castigato abbastanza
e un’altra volta non domanderò.
Essere alla fine, essere al principio,
e perso il padre perdere la madre
e perdere se stesso nel cuore
che lentamente decresce come la luna,
come la gloria amara in Unamuno,
essere un affollato cimitero,
e ancora mai salutare
il cielo che dimentica di albeggiare, –

poiché sperava che Lui lo sapesse,
quello che in sé perderà dopo il sangue.

Jiří Orten

15.8.1940.

(Traduzione di Giovanni Giudici e Vladimír Mikeš)

da “La cosa chiamata poesia”, Einaudi, Torino, 1969

∗∗∗

Trestná

Bude tě míti jako šperk.
Za nocí zavře okenice.
Hvězdy si tebou spočítá.
Tohle je hvězda ta a ta
a je jich ještě mnohem více.
Bude tě hloubit do prostředka,
až do žhavého středu dna,
v kterém se v tobě se snem setká.
Bude tě hloubit obráceně.
I sny si tebou spočítá.
Tohle je sen, jenž všechno zná
a je jich ještě mnohem méně.

Nesmíš se bát. Vždyť on to ví,
co v sobě ztratíš po krvi.

Strašlivý Bože, smím se ptát,
jak hluboko je ten, kdo hloubí
a jak mne umíš potrestat,
zda peklem, smíš-li se tak zvát,
či láskou, zvou-li se tak rána
před smířlivými večery,
ta rána mlh a nevěry,
nejdůkladněji vyoraná,
či nekonečným opakem,
opakováním zkamenělým,
či touhou letět za ptákem
a snem, být jedenkráte celým?

Nesmím se bát. Vždyť on to ví,
co v sobě ztrácím po krvi.

Jen pro tebe jsem se tě ptal.
Jen málo slov, jež věčnost zváží.
Sám jsem se už dost potrestal
a po druhé se neotáži.
Být na konci, být na počátku
a ztratit otce, ztrácet matku
a ztrácet sebe v srdci svém,
ubývat zvolna jako luna,
jak trpká sláva z Unamuna,
být přeplněným hřbitovem
a ještě nikdy neuvítat nebe,
jež zapomnělo svítat, –

neb doufalo, že On to ví,
co v sobě ztratí po krvi.

Jiří Orten

da “Deníky Jiřího Ortena”, Československý spisovatel, Praha, 1958