Edward Steichen, Princess Nathalie Paley
Se al cuore si potesse dire:
non correre!
Se potessi ordinargli: brucia!
Già si spegne.
Ancora una scarpina,
ancora una mano,
ancora un anellino da cucito,
prima che la chiave giri e si apra quella porta
nella quale entriamo e piangiamo
per quella tremenda bellezza
che viene chiamata vita.
Non vergognatevi, il Signore Gesú pianse anche lui.
Cosí chiare ieri brillavano le stelle.
Perché però deve parlar di sé un solo
stelo,
se c’è l’erba?
Mi scuso con voi,
vi domando soltanto qualche parola.
Quando per i dolori crollai
e la morte già si leccava il dito
per spegnermi
la fiammella rossa del sangue,
venne colei che mi era la piú vicina,
s’inginocchiò accanto a me
e si chinò ancora
per soffiarmi nei polmoni in lunghi baci
il suo dolce respiro come a un annegato.
E colui che se ne stava andando
aprí nuovamente gli occhi
per afferrarsi disperato
alle spalle e ai capelli chini.
È forse possibile vivere anche senza l’amore;
ma morire senza,
questo è disperazione.
Ancora una fogliolina,
ancora un granello,
ancora una punta d’ago!
Che io possa ancora barcollare un momentino
nel mite perielio della femminilità,
che ci porta e riporta,
cerca e lascia,
provoca e trattiene,
accarezza e uccide,
ala e àncora,
laccio e raggio,
rosa e artiglio fino alla fine.
Jaroslav Seifert
(Traduzione di Sergio Corduas)
da “Concerto sull’isola”, 1965, in “Jaroslav Seifert, Vestita di luce”, Einaudi, Torino, 1986
∗∗∗
Kdyby se dalo srdci říci
Kdyby se dalo srdci říci:
nespěchej!
Kdybych mu mohl přikázati: hoř!
Už zhasiná.
Jen ještě střevíček,
jen ještě dlaň,
jen ještě náprstek,
než klíč se otočí a otevřou se dveře,
do kterých vcházíme a pláčem
pro tu strašnou krásu,
které se říká život.
Nestyďte se, Pán Ježíš také plakal.
Včera tak jasně zářily hvězdy.
Proč má však o sobě hovořit jediné
stéblo,
když je tráva?
Já se vám omlouvám,
prosím jen o pár slov.
Když jsem se zhroutil bolestmi
a smrt si již naslinila prst,
aby mi zhasila
červený plamínek krve,
přišla ta, která mi byla nejblíže,
poklekla vedle mě
a sklonila se níž,
aby mi dlouhými polibky jako utopenci
nadechla do plic svůj sladký dech.
A ten, kdo už odcházel,
otevřel znovu oči,
aby se rukama zoufale zachytil
skloněných ramen a vlasů.
Snad je možno i bez lásky žít;
však umírat bez ní,
to je zoufalství.
Jen ještě lísteček,
jen ještě zrníčko,
jen ještě na špičku špendlíku!
Abych mohl ještě se potácet chviličku
ve vlahém přísluní ženství,
které nás přivádí a odvádí,
hledá a pomíjí,
nutká a zdržuje,
sráží i pozvedá,
svazuje i rozvazuje,
laská i zabíjí,
křídlo i kotva,
pouto i paprsek,
růže i dráp až do konce.
Jaroslav Seifert
da “Koncert na ostrově”, Československý spisovatel, 1965
Poesia in rete 