Una parola sull’estate – Giorgio Seferis

Foto di Anna Pavlova

 

Siamo tornati all’autunno. L’estate
come un quaderno di cui siamo stanchi
rimane piena di cancellature
di schizzi astratti a margine, di punti di domanda.
Siamo tornati all’epoca degli occhi che rimirano
nello specchio alla luce artificiale,
serrate labbra, estranei gli uomini
nelle vie nelle stanze sotto gli alberi di pepe
mentre i fari delle automobili uccidono
migliaia di maschere pallide.
Siamo tornati: partiamo sempre per tornare
al deserto, un pugno di terra nelle palme vuote.

Pure, ho amato una volta il Boulevard Singròs,
duplice ondeggiamento, come di culla, della grande strada
che ci lasciava prodigiosamente al mare
perenne, per lavarci dei peccati;
ho amato sconosciuti
incontrati d’un tratto al trapasso del giorno,
monologanti come capitani d’un’armata sommersa,
segni che il mondo è grande.
Pure, ho amato le strade di qui, queste colonne;
anche se nacqui all’altra sponda, accanto
a giunchi e canne,
isole dove l’acqua sgorgava nella sabbia a dissetare
il vogatore, anche se nacqui accanto al mare
che dipano e sdipano 
fra le mie dita quando sono stanco −
non so piú dove nacqui.

Rimane ancora il giallo stillicidio, l’estate:
le tue mani che sfiorano meduse sopra l’acqua,
i tuoi occhi svelati all’improvviso, i primi
occhi del mondo, e le grotte marine,
i piedi nudi sulla terra rossa.
Rimane ancora il biondo efebo impietrato, l’estate:
un po’ di sale asciutto nel cavo d’uno scoglio
un po’ d’aghi di pino dopo la pioggia, sparsi
e rossi come reti sbrindellate.

Non li capisco questi visi, non li capisco:
imitano la morte e poi di nuovo
brillano con la vita umile d’una lucciola
con uno sforzo limitato, disperato
serrato fra due rughe,
fra due tavolini di caffè pieni di macchie,
s’uccidono, s’estenuano
e come francobolli incollano sul vetro
visi d’un’altra razza.

Abbiamo camminato insieme, abbiamo
spartito il pane e il sonno

e provato la stessa fitta d’amaro del distacco,
abbiamo edificato con le pietre che avevamo le case,
siamo saliti a bordo, siamo stati esuli e reduci,
abbiamo ritrovato le donne ad aspettare,
ci hanno riconosciuto a stento, piú nessuno ci conosce.
I miei compagni hanno portato le statue, hanno portato
le nude sedie vuote dell’autunno, i compagni
hanno ammazzato i loro visi: non li capisco.
Rimane ancora il giallo deserto, l’estate:
onde di sabbia in fuga fino all’ultimo cerchio,
un ritmo di tamburo implacato, sconfinato,
occhi di fuoco naufraghi nel sole,
mani con gesti d’uccelli che incidono il cielo
e salutano file di morti sull’attenti,
mani perse in un punto che non domino e mi vince:
le tue mani sfioranti l’onda libera.

Giorgio Seferis

(autunno 1936)

(Traduzione di Filippo Maria Pontani)

DA: QUADERNO D’ESERCIZI 1928-1937 

da “Giorgio Seferis, Poesie”, “Lo Specchio” Mondadori, 1963

∗∗∗

ΕΝΑΣ ΛΟΓΟΣ ΓΙΑ ΤΟ ΚΑΛΟΚΑΙΡΙ

Γυρίσαμε πάλι στό φθινόπωρο, τό ϰαλοϰαίρι
σάν ἕνα τετράδιο πού μᾶς ϰούρασε γράφοντας μένει
γεμάτο διαγραφές ἀφῃρημένα σχέδια
οτό περιθώριο ϰι ἐρωτηματιϰά, γυρίσαμε
στήν ἐποχή τῶν ματιῶν πού ϰοιτάζουν
στόν ϰαθρέφτη μέσα στό ἠλεχτριϰό φῶς
σφιγμένα χείλια ϰι οἱ ἄνθρωποι ξένοι
στίς ϰάμαρες στούς δρόμους ϰάτω ἀπ’ τίς πιπεριές
ϰαθώς οἱ φάροι τῶν αὐτοϰινήτων σϰοτώνουν
χιλιάδες χλωμές προσωπίδες.
Γυρίσαμε· πάντα ϰινᾶμε γιά νά γυρίσουμε
στή μονοιξιά μιά φούχτα χῶμα, στίς ἄδειες παλάμες.

Κι ὅμως ἀγάπησα ϰάποτε τή λεωφόρο Συγγροῦ
τό διπλό λίϰνισμα τοῦ μεγάλου δρόμου
πού μᾶς ἄφηνε Θαματουργά στή θάλασσα
τήν παντοτινή γιά νά μᾶς πλύνει ἀπό τίς ἁμαρτίες·
ἀγάπησα ϰάποιους ἀνθρώπους ἄγνωστους
ἀπαντημένους ξαφνιϰά στό ἔβγα τῆς μέρας,
μονολογώντας σάν ϰαπετάνιοι βουλιαγμένης ἀρμάδας,
σημάδια πώς ὁ ϰόσμος εἶναι μεγάλος.
Κι ὅμως ἀγάπησα τούς δρόμους τούς ἐδῶ, αὑτές τίς ϰολόνες·
ϰι ἂς γεννήθηϰα στήν ἄλλη ἀϰρογιαλιά ϰοντά
σέ βοῦρλοι ϰαί σέ ϰαλάμια νησιά
πού εἶχαν νερό στήν ἄμμο νά ξεδιψάει
ὁ ϰουπολάτης, ϰι ἃς γεννήθηϰα ϰοντά
στή θάλασσα πού ξετυλίγω ϰαί τυλίγω στά δάχτυλά μου
σάν εἷμαι ϰουρασμένος – δέν ξέρω πιά ποῦ γεννήθηϰα.

Μένει ἀϰόμα τό ϰίτρινο ἀπόσταγμα τό ϰαλοϰαίρι
ϰαί τά χέρια σου γγίζοντας μέδουσες πάνω στό νερό
τά μάτια σου ξεσϰεπασμένα ξαφνιϰά, τά πρῶτα
μάτια τοῦ ϰόσμου, ϰι οἱ θαλασσινές σπηλιές·
πόδια γυμνά στό ϰόϰϰινο χῶμα.
Μένει ἀϰόμα ὁ ξανθός μαρμαρωμένος ἔφηβος τό ϰαλοϰαίρι
λίγο ἁλάτι πού στέγνωσε στή γούβα ἑνός βράχου
λίγες βελόνες πεύϰου ὕστερα ἀπ’ τή βροχή
σϰόρπιες ϰαί ϰόϰϰινες σά χαλασμένα δίχτυα.

Δέν τά ϰαταλαβαίνω αὐτά τά πρόσωπα δέν τά ϰαταλαβαίνω
μιμοῦνται ϰάποτε τό θάνατο ϰι ἔπειτα ξανά
φέγγουν μέ μιά ζωή πυγολαμπίδας χαμηλή
μέ μιά προσπάθεια περιορωμένη ἀνέλπιδη
σφιγμένη ἀνάμεσα σέ δυό ρυτίδες
σέ δυό τραπεζάϰια ϰαφενείου ϰηλιδωμένα
σϰοτώνουνται τό ἕνα μέ τ’ ἄλλο λιγοστεύουν
ϰολλοῦν σά γραμματόσημα στά τζάμια
τά πρόσωπα τῆς ἄλλης φυλῆς.

Περπατήσαμε μαζί μοιραστήϰαμε τό ψωμί ϰαί τόν ὕπνο
δοϰιμάσαμε τήν ἴδια πίϰρα τοῦ ἀποχωρισμοῦ
χτίσαμε μέ τίς πέτρες πού εἴχαμε τά σπίτιοι μας
πήραμε τά ϰαράβια ξενιτευτήϰαμε γυρίσαμε
βρήϰαμε τίς γυναῖϰες μας νά περιμένουν
μᾶς γνώρισαν δύσϰολα, ϰανείς δέ μᾶς γνωρίζει.
Κι οἱ σύντροφοι φόρεσαν τ’ ἀγάλματα φόρεσαν τίς γυμνές
ἄδειες ϰαρέϰλες τοῦ φθινοπώρου, ϰι οἱ σύντροφοι
σϰοτώσανε τά πρόσωπά τους· δέν τά ϰαταλαβαίνω.
Μένει ἀϰόμα ἡ ϰίτρινη ἔρημο τό ϰαλοϰαίρι
ϰύματα τῆς ἄμμου φεύγοντας ὣς τόν τελευταῖο ϰύϰλο
ἕνας ρυθμός τυμπάνου ἀλύπητος ἀτέλειωτος
μάτια φλογισμένα βουλιάζοντας μέσα στόν ἤλιο
χέρια μέ φερσίματα πουλιῶν χαράζοντας τόν οὐρανό
χαιρετώντας στίχους νεϰρῶν σέ στάση προσοχῆς
χαμένα σ’ ἕνα σημεῖο πού δέν τ’ ὁρίζω ϰαί μέ ϰυβερνᾶ·
τά χέρια σου γγίζοντας τό ἐλεύθερο ϰῦμα.

Γιώργος Σεφέρης

Φοινόπωρο, 1936

da “Τετράδιο γυμνασμάτων”, 1940

«di tutto questo niente. questo niente» – Gabriele Frasca

Foto di Paolo Corradini

 

 

 

 

 

 

 

 

 

     di tutto questo niente. questo niente
addosso. come un corpo. questa veste
che stinge. sciupa. smaglia fra le leste
unghie degli anni. queste luci spente
      inesorabilmente. questa mente
forata e querula. di tutte queste
ore rincorse a farne specchio e teste
per le trascorse e immerse. resta niente.
    come la spugna tutto si contiene.
si sputa. si riassorbe. mentre il siero
che ci sommerge ingrossa. e al dopo viene
     un dopo. un niente al niente. finché intero
lento sovviene il gusto dell’insieme.
mastice cieco. che anima il pensiero.

Gabriele Frasca

da “Lime”, Torino, Einaudi, 1995

Debito autunnale – Ghiannis Ritsos

Γιάννης Ρίτσος

 

La casa profuma già di autunno. E una volta ancora siamo impreparati,
senza pullover né sciarpe. Nuvole inattese
dal mattino oscurano le colline. Dobbiamo sbrigarci
a fare un po’ di provviste, perché tra poco arrivano
i venti sbraitanti. I vapori della cucina
occupano il primo posto nel silenzio del corridoio. A uno a uno
chiudono i locali sul mare. Sul molo bagnato
pacchetti di sigarette vuoti, recipienti di plastica, giornali
e i gatti randagi affamati che guardano
l’orologio della dogana privo di lancette. Domande dimenticate
cigolano di nuovo come banderuole arrugginite
sui tetti di case abbandonate, i cui proprietari
sono morti anni fa di tisi senza lasciare eredi.
Ma tu, a dispetto della pioggia e dei venti, insisti
sotto la tua lampada, su questa sedia dura,
per lasciare qualcosa a chi verrà dopo – almeno due versi,
scritti con la mano della pioggia, che indichino tremanti
sempre, sempre, in direzione del sole.

Ghiannis Ritsos

Karlòvasi, 14.VIII.87

da “L’albero nudo”, 1987, in “Molto tardi nella notte”, Crocetti Editore, 2020

∗∗∗

Φθινοπωρινό χρέος

Τό σπίτι μύρισε ϰιόλας φθινόπωρο. Κι εἴμαστε ἀνέτοιμοι πάλι,
χωρίς πουλόβερ ϰαί ϰασϰόλ. Ἀπρόσμενα σύννεφα
ἀπ’ τό πρωί σϰοτεινιάζουν τούς λόφους. Θά πρέπει νά βιαστοῦμε
νά ϰάνουμε τίποτα προμήθειες, γιατί ὅπου νά ’ναι ϰαταφτάνουν
οἱ φωναϰλάδες ἄνεμοι. Οἱ ἀτμοί τῆς ϰουζίνας
πιάνουν τήν πρώτη θέση στή σιωπή τῶν διαδρόμων. Ἕνα ἕνα
ϰλείνουνε τά παραθαλάσσια ϰέντρα. Στή βρεγμένη προϰυμαιία
ἄδεια ϰουτιά τσιγάρων, πλαστιϰά δοχεῖα, ἐφημερίδες
ϰι οἱ πεινασμένες ἀδέσποτες γάτες πού ϰοιτάζουν
τό ρολόι τοῦ τελωνείου δίχως δεῖχτες. Ξεχασμένες ἐρωτήσεις
τριζοβολοῦν ξανά σάν σϰουριασμένοι ἀνεμοδεῖχτες
πάνω σέ στέγες ἔρημων σπιτιῶν πού έρημων οἱ ἰδιοχτῆτες τους
πεθάναν ἀπό χρόνια φθισιϰοί χωρίς ν’ ἀφήσουν ϰληρονόμους.
Ὅμως ἐσύ, στό πεῖσμα τῆς βροχῆς ϰαί τῶν ἀνέμων, ἐπιμένεις
ϰάτι ν’ ἀφήσεις γιά τούς ἐπερχόμενους – δυό στίχους ἔστω,
γραμμένους μέ τό χέρι τῆς βροχῆς, πού δείχνουν τρέμοντας
πάντα ϰαί πάντα πρός τό μέρος τοῦ ἥλιου.

Γιάννης Ρίτσος

Καρλόβασι, 14.VIII.87

da “Το γυμνό δέντρο”, 1987, in “Ἀργά, πολύ ἀργά μέσα στή νύχτα”, Κέδρος, 1991

La spiaggia – Vittorio Sereni

Gérard Laurenceau, Le Tréport, 2007

 

Sono andati via tutti –
blaterava la voce dentro il ricevitore.
E poi, saputa: – Non torneranno piú –.

Ma oggi
su questo tratto di spiaggia mai prima visitato
quelle toppe solari… Segnali
di loro che partiti non erano affatto?
E zitti quelli al tuo voltarti, come niente fosse.

I morti non è quel che di giorno
in giorno va sprecato, ma quelle
toppe d’inesistenza, calce o cenere
pronte a farsi movimento e luce.
                                                             Non
dubitare, – m’investe della sua forza il mare –
parleranno.

Vittorio Sereni

da “Gli strumenti umani”, Einaudi, Torino, 1965

Quando mi cercherai con i tuoi occhi – Víctor de la Cruz

Foto di Katia Chausheva

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Il giorno che mi cercherai con i tuoi occhi
più non mi troverai,
e dentro il mio cuore
non ci sarà nessuno che ti dica
per quale strada me ne andai
e dove ti dimenticai.
Il giorno che aprirai gli occhi
più non ci sarò,
me ne sarò andato per un altro sentiero
e ti avrò dimenticata.
Volgerai lo sguardo a nord e a sud,
dove nasce e si nasconde il sole,
dove diventano quattro i bracci del cammino
guarderai come una pazza, cercando le mie impronte.
Chissà quali piogge
e venti saranno già passati
cancellandole.

Víctor de la Cruz

(Traduzione di Emilio Coco)

dalla rivista “Poesia”, Anno XXVI, Febbraio 2013, N. 279, Crocetti Editore

***

Dxi guyubilulu’
ma’ qué zadxe’lu’ naa,
ne ndaaní’ ladxidua’ya’
ma’ guiruti’ guinni gabi lii
xi neza ziaa,
ne lii paraa bisiaanda’.
Dxi guxhalelulu’
ma’ qué guinne’dia’,
gucuaa’ sti neza ziaa’
ne lii ma’ bisiaanda’.
Zuyadxíu’ ti guia’ ne ti guete’,
neza rindani ne neza riaazi’ gubidxa,
ra ridapa lu na’ neza zuyadxíu’
lugu’ tica, pa guidxe’lu’ stuuba’.
Nanna xi nisaguié
ne bi yooxho’ ma’ gudi’di’
binduuba’ ca ni ya’.

Víctor de la Cruz

da “La Flor de la palabra”, Premià, 1983