Joseph Sudek, Ràve de Pierre, 1953

L’ultimo suo desiderio non fu complicato:
fu un bimbo, che supplicava di ricevere una lettera dallo spazzacamino.
L’ultimo suo gesto fu del tutto semplice:
gettò via il lenzuolo dell’ospedale
in cui era tessuta un’immagine di donna divaricata.
L’ultima sua nudità fu del tutto semplice:
nessuno la baciava,
per quella non si rilasciavan neanche tessere di mendicanza.
Gli ultimi suoi occhi furono del tutto semplici:
tacquero così confessatamente che nessuno osò dire
che quest’anno è tutto pieno di vermi.
E l’ultimo suo ricordo fu un ricordo,
in un tempo remoto e in un remoto luogo visto,
d’un’alba nebbiosa di settembre,
un ricordo sbucato dalla nebbia,
per nulla perituro, costante, anzi fedele
d’un vermiglio ramoscello di amarene…

Vladimír Holan

(Traduzione dal ceco di Vlasta Fesslová. Versi italiani di Marco Ceriani)

Dalla raccolta In progresso (Versi degli anni 1943 -1948)

da “Vladimír Holan, Addio?”, Arcipelago Edizioni, 2014

∗∗∗

Smrt básníka

Poslední jeho touha nebyla složitá:
bylo to dítě, jež žadonilo dostat dopis od kominíka.
Poslední jeho pohyb byl docela prostý:
odhodil špitální prostěradlo,
do něhož byl vetkán obraz rozkročené ženy.
Poslední jeho nahota byla docela prostá:
nikdo ji nelíbal,
na tu se nevydávaly už ani žebračenlcy.
Poslední jeho oči byly docela prosté:
mlčely tak doznaně, že se nikdo neodvážil říci,
že letos je všechno červivé.
A poslední jeho vzpomínka byla vzpomínka
na kdysi dávno a kdesi dávno zřené
mlhavé zářijové ráno,
vzpomínka na z mlhy vyhouplou,
nic nekončící, stálou, ba věrnou
zarudlou višňovou větývku…

Vladimír Holan

da “Na postupu: verše z let 1943-1948”, Československý spisovatel, 1964