Questo solo – Ghiannis Ritsos

Ghiannis Ritsos

 

È un uomo ostinato. A dispetto del tempo afferma:
“amore, poesia, luce”. Costruisce su un fiammifero
una città con case, alberi, statue, piazze,
con belle vetrine, con balconi, sedie, chitarre,
con abitanti veri e vigili gentili. I treni
arrivano in orario. L’ultimo scarica
tavolini di marmo per un locale in riva al mare
dove rematori sudati con belle ragazze
bevono limonate diacce guardando le navi.
Questo solo ho voluto dire, se non mi credono fa niente.

Ghiannis Ritsos

(Traduzione di Nicola Crocetti)

(1987; da Tardi, molto tardi nella notte, 1991: I negativi del silenzio)

da “I negativi del silenzio”, 1987, in “Molto tardi nella notte”, Crocetti Editore, 2020

∗∗∗

Αὐτό μονάχα

Ἐ πίμονος ἄνθρωπος. Στό πεῖσμα τοῦ χρό νου ἰσχυρίζεται:
«ἔρωτας, ποίηση, φῶς». Σ’ ἕνα σπιρτό ξυλο χτίζει
μι ά πολιτεία μέ σπίτια, δέντρα, ἀγάλματα, πλατεῖες,
μέ ὡραῖες βιτρίνες, μέ μπαλ ϰονια, ϰαρέ ϰλες, ϰιθάρες
μέ ἀληθινούς ϰατοί ϰους ϰι εὐγενι ϰούς ϰι τροχονό μους.
        Τά τραῖνα
φτάνουν ϰανονι ϰ ά στ ήν ὥρα τους. Τό τελευταῖς ξεφορτωνει
μι ϰρ ά τραπεζά ϰια μαρμάρινα παραθαλάσσιου ϰέντρου
ὅπου ἱδρωμένοι ϰωπηλάτες μέ ὅμορερα ϰορίτσια
πίνουνε παγωμένες λεμονάόες ϰοιτώντας τά πλοῖα.
Αὐτό μονάχα θέλησα νά τῶ ϰι ἄς μή μέ πιστέψομν.

Γιάννης Ρίτσος

1987

da “Ἀργά, πολύ ἀργά μέσα στή νύχτα”, 1991: “Τά άρνητιϰα τñς σιωπñς”

[Noi siamo cetre…] – Kostas G.Kariotakis

Irving Penn, Musical Instruments, Italy, 1948

 

Noi siamo cetre un poco sgangherate.
Il vento, quando passa sulle corde,
come catene sospese, risveglia
dei versi, dei rumori dissonanti.

Noi siamo antenne un poco singolari.
Come dita s’innalzano nel caos,
in cima ad esse echeggia l’infinito,
ma ben presto cadranno giú, spezzate.

Noi siamo sensazioni un po’ disperse
senza speranza di concentrazione.
Nei nostri nervi tutto si confonde.

Ci duole il corpo, duole la memoria.
Ci scacciano le cose, e la poesia
è il rifugio che sempre piú invidiamo.

Kostas G. Kariotakis

(Traduzione di Filippomaria Pontani)

(da Elegie e satire, 1927: Elegie, seconda serie)

da “L’ombra delle ore”, Crocetti Editore, 2004

∗∗∗

[Εἴμαστε ϰάτι…]

Εἶμαστε ϰάτι ξῑχαρβαλωμένες
ϰιθάρες. Ὁ ἄνεμος, ὅταν περνάει,
στίχους, ἤχους παράφωνους ξυπνάει
στίς χορδές πού ϰρέμονται σάν ϰαδένες.

Εἴμαστε ϰάτι ἀπίστευτες ἀντένεις.
Ὑψώνονται σά δάχτυλα στά χάη,
στήν ϰορυφή τους τ’ ἄπειρο ἀντηχάει,
μά γρήγορα θά πέσουνε σπασμένες.

Εἴμαστε ϰάτι διάχυτες αἰσθήσεις,
χωρίς ἐλπίδα νά συγϰεντρωθοῦμε.
Στά νεῦρα μας μπερδεύεται ὅλη ἡ φύσις.

Στό σῶμα, στήν ἐνθύμηση πονοῦμε.
Μᾶς διώχνουνε τά πράγματα, ϰ’ ἡ ποίησις
εἶναι τό ϰαταφύγιο πού φθονοῦμε.

Κώστας Καρυωτάϰης

Ἐλεγεῖα ϰαί σάτιρες, 1927: Ἕλεγεῖα – δεύτερη σειρά’

da “Τά ποιήματα (1913-1928)”, a cura di G. Savvidis, Νεφέλη, Athens, 1992

Il poeta – Ghiannis Ritsos

Γιάννης Ρίτσος

 

Per quanto si bagni la mano nell’oscuro,
la mano non si annerisce mai. La sua mano
è impermeabile alla notte. Quando se ne andrà
(perché un giorno tutti ce ne andiamo), credo che resterà
un sorriso dolcissimo in questo mondo
che dirà incessantemente “sì” e ancora “sì”
a tutte le secolari speranze vanificate.

Ghiannis Ritsos

Karlòvasi, 17.VII.87

(Traduzione di Nicola Crocetti)

da “I negativi del silenzio”, 1987, in “Molto tardi nella notte”, Crocetti Editore, 2020

∗∗∗

Ὁ ποιητής

Ὅσο ϰι ἄν βρέχει τό χέρι του μές στό σϰοτάδι,
τό χέρι του δέ μαυρίζει ποτέ. Τό χέρι του
εῗναι ἀδιάβροχο στή νύχτα. Ὅταν θά φύγει
(γιατί ὅλοι φεύγουμε μιά μέρα) θαρρῶ θά μείνει
ἕνα γλυϰύτατο χαμόγελο στόν ϰόσμο ἐτοῦτον
πού ἀδιάϰοπα θά λέει «ναί» ϰαί πάλι «ναί»
σ’ ὅλες τίς προαιώνιες διαψευσμένες ἐλπίδες.

Γιάννης Ρίτσος

Καρλόβασι, 17.VII. 87

da “Ἀργά, πολύ ἀργά μέσα στή νύχτα”, Κέδρος, 1991: “Τά άρνητιϰα τñς σιωπñς”

Il dicembre del 1903 – Costantinos Kavafis

Paolo Roversi, Lucie de la Falaise, 1990

 

E se non posso dire del mio amore –
se non parlo dei tuoi capelli, delle labbra, degli occhi,
serbo però nell’anima il tuo viso,
il suono della voce nel cervello,
i giorni di settembre che mi sorgono in sogno:
e dan forma e colore a parole e frasi
qualunque tema io tratti, qualunque idea io dica.

Costantinos Kavafis

(Traduzione di Nicola Crocetti)

da “Poesie erotiche”, Crocetti Editore, 1983

∗∗∗

Ὁ Δεϰέμβρης τοῦ 1903

Κι ἂν γιά τόν ἔρωτά μου δέν μπορῶ νά πῶ —
ἂν δέν μιλῶ γιά τά μαλλιά σου, γιά τά χείλη, γιά τά μάτια·
ὅμως τό πρόσωπό σου πού ϰρατῶ μές στήν ψυχή μου,
ὁ ἦχος τῆς φωνῆς σου πού ϰρατῶ μές στό μυαλό μου,
οἱ μέρες τοῦ Σεπτέμβρη πού ἀνατέλλουν στά ὄνειρά μου,
τές λέξεις ϰαί τές φράσεις μου πλάττουν ϰαί χρωματίζουν
εἰς ὅποιο θέμα ϰι ἂν περνῶ, ὅποιαν ἰδέα ϰι ἂν λέγω.

Κωνσταντίνος Καβάφης

da “Κρυμμένα Ποιήματα 1877 -1923”, Ίκαρος, 1993

Dice Penelope – Katerina Anghelaki-Rooke

Foto di Katia Chausheva

 

Non tessevo, non lavoravo a maglia,
cominciavo uno scritto, lo cancellavo
sotto il peso della parola
perché l’espressione perfetta è ostacolata
quando dentro sei oppressa dalla pena.
E se l’assenza è il tema della mia vita
– l’assenza dalla vita –
sulla carta viene fuori il pianto
e il dolore naturale del corpo
che sa la privazione.

Cancello, strappo, soffoco
le urla vive:
«dove sei, vieni, ti aspetto
questa primavera è diversa dalle altre»
e al mattino ricomincio
con nuovi uccelli e lenzuoli bianchi
che si asciugano al sole.
Tu non sarai mai qui
ad annaffiare i fiori con la canna
e i vecchi soffitti che gocciolano
impregnati di pioggia
e la mia personalità
ch’è dissolta nella tua
quietamente, autunnalmente…
Il tuo cuore eletto
– eletto perché io l’ho scelto –
sarà sempre altrove
e io taglierò con le parole
i fili che mi legano
a quest’uomo particolare
del quale ho nostalgia
finché Ulisse diventi simbolo di Nostalgia
e navighi per i mari
nella mente di ognuno.
Ogni giorno ti scordo
con passione
perché ti lavi dai peccati
del profumo e della dolcezza
e così purificato
entri nell’immortalità.
È un lavoro duro e ingrato.
Unica ricompensa, se alla fine
capirò cosa sia la presenza umana,
cosa sia l’assenza
o come funziona l’io
in tanta desolazione, in tanto tempo
come nulla fermi il domani
il corpo continua a rigenerarsi
si alza e si corica sul letto
quasi abbattuto a colpi d’ascia
a volte infermo a volte innamorato
sempre con la speranza
che quanto perde in tatto
lo guadagni in sostanza.

Katerina Anghelaki-Rooke

(Traduzione di Nicola Crocetti)

(da Le carte disperse di Penelope, 1977)

da “Poeti greci del Novecento”, “I Meridiani” Mondadori, 2010

∗∗∗

Λέει ἡ Πηνελόπη

Δέν ὕφαινα, δέν ἔπλεϰα,
ἕνα γραφτό ἅρχιζα, ϰι ἔσβηνα
ϰάτω ἀπ’ τό βάρος τῆς λέξης
γιατί ἐμποδίζεται ἡ τέλεια ἔϰφραση
ὅταν πιέζετ’ ἀπό πόνο τό μέσα.
Κι ἐνῶ ἡ ἀπουσία εἶναι τό Θέμα τῆς ζωῆς μου
– ἀπουσία ἀπ ό τή ζωή –
ϰλάματα βγαίνουν στό χαρτί
ϰι ἡ φυσι ϰή ὀδύνη τοῦ σώματος
πού στερεῖται.

Σβήνω, σχίζω, πνίγω
τίς ζωντανές ϰραυγές
«τοῦ εἷσαι, ἔλα, σέ περιμένω
ἐτούτη ἡ ἅνοιξη ὃέν εἶναι σάν τίς ἄλλες»
ϰαί ξαναρχίζω τό πρωί
μέ νέα πουλιά ϰαί λευϰά σεντ όνια
νά στεγνώνουν στ όν ἥλιο.
Δέ θά ’σαι ποτέ ἐδῶ
μέ τό λάστιχο νά ποτίζεις τά λουλούδια
νά στάζουν τά παλιά ταβάνια
φορτωμένα βροχή
ϰαί νά ’χει διαλυθεῖ ἡ διϰή μου
μές στή δι ϰή σου προσωπι ϰότητα
ἥσυχα, φθινοπωρινά…
Ἡ ἐϰλεϰτή ϰαρδιά σου
– ἐϰλε ϰτή γιατί τή διάλεξα –
θά ’ναι πάντα ἀλλοῦ
ϰι ἐγώ μέ λέξεις θά ϰόβω
τίς ϰλωστές πού μέ δένουν
μέ τόν συγϰε ϰριμένο ἄντρα
πού νοσταλγῶ
ὅσο νά γίνει σύμβολο Νοσταλγίας ὁ Ὀδυσσέας
ϰαί ν’ ἀρμενίζει τίς, θάλασσες
στοῦ ϰαθενός τό νοῦ.
Σέ λησμονῶ μέ πάθος
ϰάθε μέρα
γιά νά πλυθε ῖς ἀπό τίς ἁμαρτίες
τῆς γλύ ϰας ϰαί τῆς μυρω όιᾶς
ϰι ὁλο ϰάθαρος πιά
νά μπεῖς στήν ἀθανασία.
Εἶναι σϰληρή δουλειά ϰι ἄχαρη.
Μόνη μου πληρωμή ἂν ϰαταλάβω
στό τέλος τί ἀνθρώπωνη παρουσία
τί ἀπουσία
ἢ πῶς λειτουργεῖ τό ἐγώ
στήν τόσην ἐρημιά, στ όν τόσο χρόνο
πῶς δέ σταματάει μέ τίποτα τ ό αὔριο
τό σῶμα ὅλο ξαναφτιάχνει τόν ἑαυτό του
ση ϰώνεται ϰαί πέφτει στό ϰρεβάτι
σάν νά τό πελε ϰᾶνε
πότε ἄρρωστο ϰαί ποτε ἐρωτευμένο
ἐλπίζοντας
πώς ὅ,τι χάνει σέ ἁφή
ϰερδίζει σέ οὐσία.

Κατερίνα Ἀγγελάϰη-Ρούϰ

da “Τά σϰόρπία χαρτιά τῆς Πηνελόπης”, Θεσσαλονίκη: Τράμ, 1977