Jiří Orten
Orrore. – Ma sí, ma perché, misero, gridi tanto? – Ascolta queste storie: Sognerai di essere molestato da un conduttore di tram e, subito dopo, di combattere con un capotribú negro… Questo tu sognerai. Poi, nel corso della giornata, diventerai infine (già fuori del sogno) un aiutante di mietitori, del resto hai già da lungo tempo orrore delle parole «grano», «spighe», «maturare» ecc., quando capitano nei versi. Finalmente ti troverai in un cascinale. Che cos’è quel cascinale? È il non essere a casa tua, ma altrove, dove altri sono a casa loro, con la loro virtú. Ti metti a sedere, questa gente non ti ha piú visto da qualche anno e ti considera sempre un ragazzino, che si comporta male con la mamma e nella scuola, ma tutto sommato innocuo. E adesso parlano con te! Vuoi un pezzo di questa conversazione? Ecco qui: (Si parla di un libro) Allora anche lei scribacchia? (dice il padrone) – Io taccio. – Scribacchia? Scribacchia? E cosa scribacchia? – Cosí, quel che capita. – E magari teatri, no? E poi li recita nella scuola, no? (dice la padrona). Io scrivo versi! – (Pam! Sentono questa parola per la prima volta, sorridono senza capire, e quando me ne andrò diranno che sono un tipo strano, che non faccio contenta la mamma, che sono un buono a nulla e che sarebbe meglio se facessi qualcosa di pratico).
Sorrido, ma c’è poco da ridere. Gente simile è un muro intorno all’anima e di muri siffatti ce n’è a milioni, quante sono le stelle, impenetrabili, massicci, ignari. Sbattici contro, se ne stacca una pietruzza appena, e il piccolo buco subito si riottura. Questa gente ha vissuto, ha vissuto molto piú a lungo di me, ma non ha visto, non ha sentito e non ha provato niente tranne il suo muro. – Io, anch’io, ho il mio muro, certo. Ma questo muro mi opprime almeno, almeno mi soffoca, almeno mi cade addosso. Sono un cattivo lavoratore, il mio muro è forato, pieno di buchi, è come una visione del cappottino di Rimbaud. Non è quindi orgoglio ciò di cui ti parlo. Ma amo molto i ciechi, che imparano ad andate senza il bastone bianco. Che cadano, che inciampino, ma procedano appoggiandosi a se stessi!
Jiří Orten
22. 7. 1940.
(Traduzione di Giovanni Giudici e Vladimír Mikeš)
da “La cosa chiamata poesia”, Einaudi, Torino, 1969
∗∗∗
Řeč k nepřítomnému
Hrůza. – Což o to, ale proč tak voláš, bědný? – Poslechni si ty historky: Bude se Ti zdát, že jsi obtěžován řidičem tramvaje, a hned nato, že bojuješ s černošským náčelníkem o jeho proti smyslu se pohybující ženu (pohybovala se v sobě). Kdo zvítězí, bude broučkem jejího pohybu, totiž hrobaříkem, ale je to (říká sen) funkce pouze čestná, neplacená a také bez práce. Jsi prostě hrobařík a oni to už o tobě dobře vědí, dají ti to najevo v pozdravu. To se ti bude zdát. Pak, během dne, se konečně (už ne ve snu) staneš žňovým pomahačem, máš ostatně už dávno hrůzu ze slov obilí, klasy, zrání a p., když se vyskytnou ve verších. Konečně se dostaneš do domácnosti. Co je to domácnost? To je, když nejsi doma, ale jinde, kde je jiný doma, to je jeho ctnost. Sedneš si, ti lidé tě už několik let neviděli a považují tě stále ještě za malého chlapce, který se špatně učí, zlobí maminku i ve škole, ale celkem je neškodný. A teď’ s tebou hovoří! Chceš kousek toho rozhovoru? Tady ho máš: (Mluví se o nějaké knize z Elku). Tak vy prý taky spisujete (říká pán). – Mlčím. – Spisujete? Spisujete? A copak spisujete? – Tak, co se dá. – A to divadla, ne? A pak to hrajete ve škole, ne? (říká paní). – Já píšu verše! – (Bác! Slyší to slovo po prvé, usmívají se nechápavě, a až odejdu, budou si říkat, že jsem podivín, že nedělám mamince radost, že nic neumím a kdybych raději dělal něco praktického).
Směju se, ale není mi do smíchu. Takoví lidé jsou zeď kolem duše a takových zdí jsou miliony, je jich jako hvězd, neprostupné, pevné, nevědomé. Bij do nich, vypadne kamínek, a dírka, která vznikla, se rychle ucpe. Ti lidé žili, žili mnohem déle než já, ale nikdy nic neslyšeli a neviděli a necítili mimo svou zeď. – Já, já mám také zeď, ovšem. Ale ta zeď mne aspoň tlačí, aspoň mne dusí, aspoň na mne padá. Jsem špatný dělník, moje zeď je děravá, má díry, je vidinou jako Rimbaudův svrchníček. – Nuže, není to pýcha, co ti tu povídám. Ale miluji velmi slepce, kteří se učí chodit bez bílé hole. Ať padají, ať klopýtají, ale chodí, podepřeni sami o sebe!
Jiří Orten
22.7.1940.
da “Deníky Jiřího Ortena”, Československý spisovatel, Praha, 1958
Poesia in rete 