Se dite che i versi sono anche canto – Jaroslav Seifert

Foto di Francesco Jappelli

Se dite che i versi sono anche canto
– e si dice –,
tutta la vita ho cantato.
E ho camminato con quelli che nulla avevano,
né luogo né fuoco.
Ero uno di loro.

Ne ho cantato il dolore,
la fede, la speranza,
con loro ho vissuto
ciò che vissero. Angoscia,
debolezza, paura e coraggio,
e la tristezza della miseria.
E il loro sangue, quando scorreva,
spruzzava me.

Ne è scorso sempre abbastanza
in questo paese di dolci fiumi, erbe, farfalle,
e donne appassionate.
Anche le donne ho cantato.
Accecato dall’amore,
nella vita ho brancolato,
inciampando in un fiore perduto
o gradino d’antica cattedrale.

Jaroslav Seifert

(Traduzione di Sergio Corduas)

da “La colata delle campane”, in “Jaroslav Seifert, Vestita di luce”, Einaudi, Torino, 1986

∗∗∗

Říkáte-li veršům také zpěv

Říkáte-li veršům také zpěv
– a to se říkává –,
zpíval jsem celý svůj život.
A šel jsem s těmi, kdo neměli nic
a žili z ruky do huby.
Byl jsem jeden z nich.

Zpíval jsem jejich bolest,
jejich víru, naději
a žil jsem s nimi vše,
co žili oni. I úzkost,
slabost, strach a odvahu
i smutek bídy.
A jejich krev, když tekla,
stříkala na mne.

Vždycky jí teklo dost
v té zemi sladkých řek, trav, motýlů
a náruživých žen.
I o ženách jsem zpíval.
Oslepený láskou
potácel jsem se v životě,
zakopávaje o ztracený květ
či o schod katedrály.

Jaroslav Seifert

da “Odlévání zvonů”, Československý spisovatel, 1967

Chi sei? – Vladimír Holan

Lug23

Foto di Nina Ai-Artyan

Non so se si dice ancora alle donne colombella mia,
non t’ho mai chiesto se eri felice,
miracolosa, non t’importa e giungi nella mia adorazione,
senza che io debba mentire, esser geloso o meritarmi l’amore,
fendibile, ti stringi alla mia tagliente miseria e ti ci butti intera
senza che io mi senta colpevole,
mangi e bevi con me tutti i miei confusi odii
che hai illuminato con la tua veggente semplicità,
mi commuovi, senza che mi senta migliore di quel che sono,
così come ci sentiamo durante una fantasia
composta per duecento pianoforti,
libera, dài libertà e non posso volere di più,
non posso volere di più —
eppure quest’angoscia tormentosa in me,
quest’angoscia per qualcuno che mai conoscerò!

Essere solo è molto, troppo per un sosia,
ma con te a mancarmi eri sempre e ancora tu…

Vladimír Holan

(Traduzione dal ceco di Vlasta Fesslová. Versi italiani di Marco Ceriani)

dalla raccolta “In progresso”, (1943 -1948), in “Vladimír Holan, Addio?”, Arcipelago Edizioni, 2014

∗∗∗

Kdo jsi?

Nevím, říká-li se ještě ženám moje holubičko,
nikdy jsem se tě neptal, jsi-li šťastna,
zázračná, nedbáš a přicházíš do mého zbožňování,
aniž bych musil lhát, žárlit či zasloužit si lásku,
štěpná, tiskneš se k mé ostré bídě a dáváš se jí celá,
aniž bych se cítil provinilcem,
jíš a piješ se mnou všechny mé nenávistné zmatky,
které jsi prozářila svojí vidoucí prostotou,
dojímáš mne, aniž bych se cítil lepším, než jsem,
jako to pociťujeme při fantazii
složené pro dvě stě klavírů,
svobodná, osvobozuješ, a nemohu chtít víc,
nemohu chtít víc —
a přece ta mučivá úzkost ve mně,
ta úzkost o někoho, jehož nikdy nepoznám!

Být sám je příliš mnoho na dvojníka,
ale s tebou jsi mi vždycky ještě chyběla ty…

Vladimír Holan

da “Na postupu: verše z let 1943-1948”, Československý spisovatel, 1964

Essere poeta – Jaroslav Seifert

Lug6

Josef Sudek, Rose Button

Da tempo la vita mi ha insegnato
che musica e poesia
sono al mondo le cose più belle
che la vita può darci.
Oltre all’amore, ovviamente.

In una vecchia crestomazia
stampata all’epoca dell’Imperialregia Libreria,
nell’epoca in cui moriva Vrchlický,
cercai una trattazione di poetica
e stili di poesia.

Poi misi una rosellina in un bicchiere,
accesi una candela
e cominciai a scrivere i primi versi miei.

Divampi pure la fiamma di parole
e arda,
magari mi bruci le dita!

Una sorprendente metafora val più
che anello d’oro al dito.
Ma nemmeno il Rimario di Puchmajer
a niente mi servì.

Invano raccolsi i pensieri
e spasmodicamente chiusi gli occhi
per udire il primo meraviglioso verso.
Nell’oscurità invece di parole
scorsi un sorriso di donna e una chioma
svolazzante nel vento.

Fu il mio destino.
Dietro di lui ho arrancato
senza respiro per tutta la vita.

Jaroslav Seifert

(Traduzione di Marie Leskovjan e Fiammetta Della Seta)

da “Essere poeta”, in “Jaroslav Seifert, Le opere”, UTET, 1987

∗∗∗

Býti básníkem

Život už mě dávno naučil,
že hudba a poezie
jsou na světě to nejkrásnější,
co nám život může dát.
Kromě lásky ovšem.

Ve staré chrestomatii,
vydané ještě c. k. knihoskladem,
v roce, kdy zemřel Vrchlický,
vyhledal jsem pojednání o poetice
a básnických ozdobách.

Pak jsem si dal do sklenky růžičku,
rozžal svíčku
a počal psát své první verše.

Jen vyšlehni, plameni slov,
a hoř,
ať si třeba popálím prsty!

Překvapivá metafora je víc
než zlatý prsten na ruce.
Ale ani Puchmajerův Rýmovník
nebyl mi nic platný.

Marně jsem sbíral myšlenky
a křečovitě zavřel oči,
abych zaslechl zázračný první verš.

Ve tmě však místo slov
zahlédl jsem ženský úsměv a ve větru
rozevláté vlasy.

Byl to můj vlastní osud.
Za ním jsem klopýtal bez dechu
celý život.

Jaroslav Seifert

da “Býti básníkem”, Československý spisovatel, 1984

Prima che asciughino quei due o tre baci – Jaroslav Seifert

Giu5

Foto di Josephine Cardin

Prima che asciughino quei due o tre baci
sulla fronte
e qui e lí,
ti chinerai per bere
acqua d’argento dallo specchio,
e se nessuno ti starà a guardare
ti toccherai le labbra con la bocca.

C’è un tempo in cui piú svelto delle dita
che lo scultore passa sulla creta
il sangue impaziente ti modella
il corpo dal di dentro.

Forse stringerai tra le dita
i tuoi giovani capelli
e li solleverai sopra le spalle
perché somiglino piuttosto ad ali,
e davanti a loro prontamente correrai
là
dove proprio davanti agli occhi
e sul fondo estremo dell’aria
sta il grande, erto, conturbante
e dolce nulla,
che splende.

Jaroslav Seifert

(Traduzione di Sergio Corduas)

da “La colata delle campane” (1967), in “Jaroslav Seifert, Vestita di luce”, Einaudi, Torino, 1986

***

Dříve než oschne těch pár polibků

Dříve než oschne těch pár polibků
na čele
a tu a tam,
schýlíš se, aby ses napila
stříbrné vody zrcadla,
a nebude-li se nikdo dívat,
dotkneš se rty svých úst.

Je čas, kdy rychleji, než běží prsty
po sochařské hlíně,
nedočkavá krev ti modeluje
tvé tělo zevnitř.

Možná, že uchopíš do dlaní
své mladé vlasy
a pozvedneš je nad ramena,
aby se podobaly spíš dvěma křídlům,
a rozběhneš se prudce před nimi
až tam,
kde blízko před očima
a hluboko až na dně vzduchu
je veliké, strmé, znepokojující
a sladké nic,
které se třpytí.

Jaroslav Seifert

da “Odlʹevʹanʹi zvonů”, Ceskoslovensky spisovatel, 1967

«Delusione, sí, ma la strada passa per la delusione.» – Jiří Orten

Mag25

Jiří Orten

Delusione, sí, ma la strada passa per la delusione.
Umiliazione, sí, ma la strada passa per l’umiliazione.
Estinzione, sí, ma la strada passa per l’estinzione.
Ci fu sangue che intrise la terra, e soltanto quelli che desiderarono, che bramarono, piú di quanto fosse possibile, hanno veduto la stella del mattino levarsi in tutta la sua bellezza. Ma l’hanno veduta cosí come se non vedessero per la prima volta, quel nuovo cielo e quella nuova terra di cui si parla nella Scrittura. Perché non esiste una parola umana che non abbia in qualche luogo la sua immagine.
E non c’è amore che non si congiunga in qualche luogo con le sue candidissime mani.
E non c’è sofferenza che non approdi in qualche luogo a lacrime liberatrici.
Che dunque ci sia una disperazione, o una fede, che plasmi i nostri giorni, gli occhi da troppo tempo abituati alle tenebre si apriranno di nuovo, benché ciò possa essere un aprirsi sulle tenebre, e se conosceranno che la tenebra è nera, se proclameranno la loro testimonianza del buio, se parleranno con gli occhi, con la bocca e con le mani e con tutto ciò che ha il sapore di questa tenebra, la tenebra sarà negata. Se non c’è infatti che tenebra, in che modo non sarebbe in essa nascosta la luce? Di questa si tratta.

Jiří Orten

27.4.1939.

(Traduzione di Giovanni Giudici e Vladimír Mikeš)

da “La cosa chiamata poesia”, Einaudi, Torino, 1969

∗∗∗

«Zklamání, ano, leč cesta vede přes zklamání.»

Zklamání, ano, leč cesta vede přes zklamání.
Ponížení, ano, leč cesta vede přes ponížení.
Zánik, ano, leč cesta vede zánikem.
Byla to krev, která zalila zemi, a jen ti, kteří si přáli, kteří toužili víc, než bylo možno, spatřili jitřenku, jak si vstává ve své kráse. Spatřili, ale tak, jako by neviděli po prvé, ono nebe nové a zemi novou, o níž se mluví v Písmě.
Neboť není lidského slova, které by kdesi nemělo svůj obraz.
A není lásky, která by se kdesi nespojila svýma ubelovýma rukama.
A není utrpení, jež by kdesi nedošlo osvobozujících slz.
Ať je to tedy beznaděj, nebo víra, co spájí naše dny, oči příliš dlouho přivyklé tmám opět prohlédnou, byť by to bylo prohlédnutí tmou, a poznají-li, že tma je černá, vykřiknou-li o tmě své svědectví, budou-li mluvili očima, ústy a rukama a vším, vším, co je, o chuti, této tmy, tma bude popřena.
Neboť je-li než tma, jakpak by světlo nebylo v ní skryto?
Jde o ně.