
Ghiorgos Seferis
Col passare degli anni
si moltiplicano i giudici che ti condannano;
col passare degli anni parli con sempre meno voci,
vedi il sole con occhi diversi;
sai che quanti rimasero ridevano di te,
il delirio della carne, la bella danza
conclusasi in nudità.
Come, di notte, svoltando nella strada solitaria
vedi brillare a un tratto gli occhi di un animale
subito spariti, così avverti i tuoi occhi;
guardi il sole, e poi ti perdi nel buio;
la tunica dorica
che si fletteva come i monti sotto le tue dita
è un marmo nella luce, con la testa nel buio.
E quanti lasciarono la palestra per impugnare gli archi
e colpirono il maratoneta tenace –
lui vide gli spalti navigare nel sangue
il mondo svuotarsi come la luna
e appassire i giardini della vittoria;
li vedi nel sole, dietro il sole.
E i ragazzi che si tuffavano dai pennoni
cadono giù come fusi che ancora filano,
corpi nudi che affondano nella luce nera
con l’obolo tra i denti, e nuotano ancora,
mentre il sole cuce con gugliate d’oro
vele, legni fradici e colori marini;
ancora adesso vanno giù obliqui
verso i ciottoli del fondo
i lèkythi bianchi.
Luce angelica e nera,
risa di onde sulle vie del mare aperto,
risa lacrimose,
il vecchio supplice ti vede
mentre varca il lastricato invisibile
luce riflessa nel suo sangue
che ha generato Eteocle e Polinice.
Giorno angelico e nero;
il gusto salmastro della donna che avvelena il prigioniero
esce dall’onda, rametto fresco ricamato di stille.
Canta, piccola Antigone, canta, canta…
Non ti parlo del passato, parlo dell’amore;
orna i capelli con gli spini del sole,
fanciulla oscura;
il cuore dello Scorpione è tramontato,
è fuggito il tiranno ch’era nell’uomo,
e tutte le figlie del mare, le Nereidi, le Graie
accorrono al luccichìo della dea che emerge;
chi non ha mai amato amerà,
nella luce;
e tu sei
in una grande casa con molte finestre aperte
corri di stanza in stanza, e non sai dove guardare prima,
perché svaniranno i pini, i monti riflessi e il cinguettìo degli uccelli,
si vuoterà il mare, frantumi di vetro, da nord a sud,
i tuoi occhi si vuoteranno della luce del giorno
come a un tratto tacciono tutte insieme le cicale.
Ghiorgos Seferis
Poros, “Serenità”, 31 ottobre 1946
(Traduzione di Nicola Crocetti)
da “Tordo”, 1947, in “Ghiorgos Seferis, Le poesie”, Crocetti Editore, 2020
L’edizione di riferimento è: G.S. Ποιήματα, ed. G.P. Savvidis, Atene, 1972.
∗∗∗
Τό φῶς
Καθώς περνοῦν τά χρόνια
πληθαίνουν οἱ κριτές ποέ σέ καταδικάζουν-
καθώς περνοῦν τά χρόνια καί κουβεντιάζεις μέ λιγότερες
φωνές,
βλέπεις τόν ἥλιο μ᾿ ἄλλα μάτια-
ξέρεις πώς ἐκεῖνοι ποέ ἔμειναν, σέ γελοῦσαν,
τό παραμίλημα τῆς σάρκας, ὁ ὄμορφος χορός
ποέ τελειώνει στή γύμνια.
Ὅπως, τή νύχτα στρίβοντας στήν ἔρμη δημοσιά,
ἄξαφνα βλέπεις νά γυαλίζουν τά μάτια ἑνός ζώου
ποέ ἔφυγαν κιόλας, ἔτσι νιώθεις τά μάτια σου
τόν ἥλιο τόν κοιτᾶς, ἔπειτα χάνεσαι μές στό σκοτάδι-
ὁ δωρικός χιτώνας
ποέ ἀγγίξανε τά δάχτυλά σου καί λύγισε σάν τά βουνά,
εἶναι ἕνα μάρμαρο στό φῶς, μά τό κεφάλι του εἶναι στό
σκοτάδι.
Κι αὐτοές ποέ ἀφῆσαν τήν παλαίστρα γιά νά πάρουν
δοξάρια
καί χτύπησαν τό θεληματικό μαραθωνοδρόμο
κι ἐκεῖνος εἶδε τή σφενδόνη ν᾿ ἀρμενίζει στό αἷμα
ν᾿ ἀδειάζει ὁ κόσμος ὅπως τό φεγγάρι
καί νά μαραίνουνται τά νικηφόρα περιβόλια-
τοές βλέπεις μές στόν ἥλιο, πίσω ἀπό τόν ἥλιο.
Καί τά παιδιά ποέ κάναν μακροβούτια ἀπ᾿ τά μπαστούνια
πηγαίνουν σάν ἀδράχτια γνέθοντας ἀκόμη,
σώματα γυμνά βουλιάζοντας μέσα στό μαῦρο φῶς
μ᾿ ἕνα νόμισμα στά δόντια, κολυμπώντας ἀκόμη,
καθώς ὁ ἥλιος ράβει μέ βελονιές μαλαματένιες
πανιά καί ξύλα ὑγρά καί χρώματα πελαγίσια-
ἀκόμη τώρα κατεβαίνουνε λοξά
πρός τά χαλίκια τοῦ βυθοῦ
οἱ ἄσπρες λήκυθοι.
Ἀγγελικό καί μαῦρο, φῶς,
γέλιο τῶν κυμάτων στίς δημοσιές τοῦ πόντου,
δακρυσμένο γέλιο,
σέ βλέπει ὁ γέροντας ἱκέτης
πηγαίνοντας νά δρασκελίσει τίς ἀόρατες πλάκες
καθρεφτισμένο στό αἷμα του
ποέ γέννησε τόν Ἐτεοκλῆ καί τόν Πολυνείκη.
Ἀγγελική καί μαύρη, μέρα-
ἡ γλυφή γέψη τῆς γυναίκας ποέ φαρμακώνει τό φυλακισμένο
βγαίνει ἀπ᾿ τό κύμα δροσερό κλωνάρι στολισμένο στάλες.
Τραγούδησε μικρή Ἀντιγόνη, τραγούδησε, τραγούδησε…
δέ σοῦ μιλῶ γιά περασμένα, μιλῶ γιά τήν ἀγάπη
στόλισε τά μαλλιά σου μέ τ᾿ ἀγκάθια τοῦ ἥλιου,
σκοτεινή κοπέλα-
ἡ καρδιά τοῦ Σκορπιοῦ βασίλεψε,
ὁ τύραννος μέσα ἀπ᾿ τόν ἄνθρωπο ἔχει φύγει,
κι ὅλες οἱ κόρες τοῦ πόντου, Νηρηίδες, Γραῖες
τρέχουν στά λαμπυρίσματα τῆς ἀναδυομένης
ὅποιος ποτέ του δέν ἀγάπησε θ᾿ ἀγαπήσει,
στό φῶς-
καί εἶσαι
σ᾿ ἕνα μεγάλο σπίτι μέ πολλά παράθυρα ἀνοιχτά
τρέχοντας ἀπό κάμαρα σέ κάμαρα, δέν ξέροντας ἀπό ποῦ
νά κοιτάξεις πρῶτα,
γιατί θά φύγουν τά πεῦκα καί τά καθρεφτισμένα βουνά
καί τό τιτιβισμάτων πουλιῶν
θ᾿ ἀδειάσει ἡ θάλασσα, θρυμματισμένο γυαλί, ἀπό βοριά
καί νότο
θ᾿ ἀδειάσουν τά μάτια σου ἀπ᾿ τό φῶς τῆς μέρας
πῶς σταματοῦν ξαφνικά κι ὅλα μαζί τά τζιτζίκια.
Γιώργος Σεφέρης
Πόρος, «Γαλήνη», 31 τοῦ Ὀχτώβρη 1946
da «ΚΙΧΛΗ», in “G.S. Ποιήματα”, ed. G.P. Savvidis, Atene, 1972