
Odisseas Elitis
I
Sulle rocce l’uccello tip-tip spostava la verità beccando l’acqua salata plaf-plaf dentro le cavità Qualcosa qualcosa Qualcosa deve senz’altro esistere
Ma divenni davvero santo aspettando Con una barba da monaco che accarezzavo e grattavo Qualcosa qualcosa Qualcos’altro si deve pur trovare
Alla fine mi decisi E come si trascina a riva una barca trascinai l’uomo in un luogo così da poterlo vedere dentro
– E lui chi è? – L’assassino che è passato – E perché tanto trambusto? – Il falco il falco sta arrivando è arrivato – Bene e qui chi decide? – Nessuno Nessuno – Non ho sentito chi parla?
Ma già venivano meno le parole Cos’altro dire Questa la verità.
II
Questa la verità Quando retrocedono le parole cos’altro dire apparve il mare circondato da cipressi come un vecchio casolare
Seduta nell’acqua bassa una donna di pietra che si pettinava rimase con la mano sospesa in alto Lontano due barche a vapore tutto fumo senza avanzare E ovunque nelle fonti e tra il rosmarino un confidente pater noster si alzava prima di disperdersi in rugiada
Padre nostro che sei nei cieli io che ho amato io che ho tenuto la mia ragazza come un giuramento io che sono arrivato a prendere per le ali il sole come una farfalla Padre nostro
Ho vissuto con niente.
III
Ho vissuto con niente Ma le parole non mi bastavano Nel vento di una stretta vallata voce solitaria si scioglieva alle mie orecchie sciù sciù sciù tirai fuori migliaia di cose Che manciate di cristalli che canestri di fresche api e che brocche colme dove sentivi il vento prigioniero che ffff fischiava
Qualcosa qualcosa Qualcosa di demoniaco ma che si coglie come in una rete nelle sembianze dell’Arcangelo Farneticavo e correvo Dalla lingua arrivai a imprimere le onde nell’udito
– Ehi voi neri pioppi gridavo e voi alberi celesti cosa sapete di me? – Θόη θόη θμός – Cosa? – Άρίηω ἠθύμως θμός – Non ho sentito cosa? – Θμός θμός ἄδυσος¹
Finché sentii e mi si prenda pure per pazzo che di un niente è fatto il Paradiso.
Odisseas Elitis
(Traduzione di Paola Maria Minucci)
da “L’albero di luce e la quattordicesima bellezza, 1971”, in “È presto ancora”, Donzelli Poesia, 2011
∗∗∗
ΤΡΕΙΣ ΦΟΡΕΣ Η ΑΛΗΘΕΙΑ
I
Μετατόπιζε τό ἀγριοπούλι πίτ-πίτ πάνω στούς βράχους τήν ἀλήθεια Μές στίς γοῦβες τ’ ἁρμυρό νερό τλίπ-τλίπ ὅλο τσιμπολογοῦσε Κάτι κάτι Κάτι πρέπει ὁπωσδήποτε νά ὑπάρχει
Μά τήν πίστη μου ἅγιασα νά περιμένω Πέταξα γένι καλογερικό πού ὅλο χάιδευα κι ἔξυνα Κάτι κάτι Κάτι ἄλλο να βρεθεῖ
Κάποια φορά τό πῆρ’ ἀπόφαση Τράβηξα ἔτσι ὅπως τραβᾶς μιά βάρκα στή στεριά τόν ἄνθρωπο ἀπό μέρος πού νά βλέπεις μέσα του
— Ἒποιός εἶναι αὐτός;— Ὁ φονιάς πού πέρασε — Κι ὁ τόσος σαματάς γιατί;—Τό γεράκι τό γεράκι φτάνει ἔφτασε — Καλά καί ποιός ὁρίζει ἐδῶ; — Οὖτις Οὖτις — Δέν ακουσα ποιός λέει;
Ἀλλά κιόλας λιγόστευαν τά λόγια Τί νάπεῖς πιά Τέτοια ἡ ἀλήθεια.
ΙΙ
Τέτοια ἡ ἀλήθεια Ὅταν ἀποτραβήχτηκαν τά λόγια τί νά πεῖς πιά φάνηκε περιτριγυρισμένο κυπαρίσσια σάν παλιό ὑποστατικό τό πέλαγος
Καθισμένη στά ρηχά μιά γυναίκα πέτρινη κεῖ πού χτενίζονταν ἀπόμεινε μέ τό χέρι της ψηλά στόν ἀέρα Δυό βαπόρια πέρα ταξιδεύανε ὅλο καπνούς δίχως νά προχωρᾶνε Καί παντοῦ στίς βρύσες καί στά δεντρολίβανα ἐκμυστηρευμένο ἕνα πάτερ ἡμῶν πού ἀνέβαινε πρίχοῦ σπάσει σέ δρόσο
Πάτερ ἡμῶν ὁ ἐν τοῖς οὐρανοῖς ἐγώ πού ἀγάπησα ἐγώ πού τήρησα τό κορίτσι μου σάν ὅρκο πού ’φτασα νά πιάνω τόν ἥλιο ἀπ’ τά φτερά σάν πεταλούδα Πάτερ ἡμῶν
Μ’ ἕνα τίποτα ἔζησα.
III
Μ’ ἕνα τίποτα ἔζησα Μονάχα οἱ λέξεις δέ μοῦ ἀρκούσανε Σ’ ἑνός περάσματος ἀέρα ξεγνέθοντας ἀπόκοσμη φωνή τ’ αὐτιά μου φχιά φχιού φχιού ἐσκαρφίστηκα τά μύρια ὅσα Τί γυαλόπετρες φοῦχτες τί καλάθια φρέσκες μέλισσες καί σταμνιά φουσκωτά ὅπου ἄκουγες ββββ νά σοῦ βροντάει ὁ αἰχμάλωτος ἀέρας
Κάτι κάτι Κάτι δαιμονικό μά πού νά πιάνεται σάν σέ δίχτυ στό σχῆμα τοῦ Ἀρχαγγέλου Παραλαλοῦσα κι ἔτρεχα Ἔφτασα κι ἀποτύπωνα τά κύματα στήν ἀκοή ἀπ’τή γλώσσα
—Ἒ καβάκια μαύρα φώναζα κι ἐσεῖς γαλάζια δέντρα τί ξέρετε ἀπό μένα; — Θόη θόη θμός — Ἔ; τί; — Ἀρίηω ἠθύμως θμός — Δέν ἄκουσα τί πράγμα; — Θμός θμός ἄδυσος
Ὥσπου τέλος ἔνιωσα κι ἂς πά’ νά μ’ ἔλεγαν τρελό πώς ἀπό ’να τίποτα γίνεται ὁ Παράδεισος.
Οδυσσέας Ελύτης
da “Το φωτόδεντρο και η δέκατη τέταρτη ομορφιά”, (L’albero di luce e la quattordicesima bellezza), Atene, 1971
¹ Neologismi creati da Elitis a imitazione del greco antico.