Vicente Romero Redondo, Desnudo, 2015

Si tiene al tavolo, il tavolo è nelle vesti
ha vecchi versi nel ventre del cassetto
e fermo sta sulle sue gambe.
Di che sorridete?
Pure avendo al di là delle sue parolette,
di dentini-parole d’un bianco cosí puro,
una linguetta rosa, raro fugace momento,
anche Dio lei possiede!

Ah lo so quel sorriso! Pudore. E una grande
sconfitta, di cui saccheggia la vita i frutti,
ecco i frutti rotondi e maturi.
Fanciulla con la mano sui teneri piccoli seni,
con ciuffetti di brezza tra le ascelle
e sul grembo, che non significa sempre
quello a cui vi seduce e che non ha,
trema nella trepida nudità.

Presto buio sarà, tagliente come una lama,
e lei teme e non vede
che la terra che sta e non crolla,
piú di tutte le cose la ama.
E finestra e tavole e letto invidiano la terra
dove in ginocchio lei posarsi dovrà.

Presto buio sarà, e polvere sulle mie sillabe,
polvere sui miei fianchi, polvere greve, densa,
che dovunque s’attacca, polvere che bacia
i petali del fiore, del fiore che non si piega.
Meraviglioso fiore! Ma perché
ai suoi steli laggiú cosí sottile?

E di che sorridete
al di là di parolette canterine,
là dove Dio possedete?
Si tiene al tavolo, il tavolo è nelle vesti
e dal cassetto su lui una vertigine piomba,
ma alla fine sta fermo sulle sue gambe.

Jiří Orten

12.11.1939

(Traduzione di Giovanni Giudici e Vladimír Mikeš)

da “La cosa chiamata poesia”, Einaudi, Torino, 1969

∗∗∗

Nahá dívka

Drží se stolu, stůl je v šatech,
ma staré básně v bříšku zásuvky
a stojí pevně na svých nohách.
Čemu se usmíváte?
Vždyť majíc za slůvky,
za zoubky slov, tak čistě bílých,
růžový jazyk, vzácnou, mrštnou chvíli,
má také Boha!

Ach znám ten úsměv! Stud. A jedna velká
prohra, jíž život plody sráží,
ty plody okrouhlé a zralé.
Dívenka s dlaní na ňadérkách,
s chomáčky větru na podpaží
a na klíně, jenž neznamená
vždy to, kam vábí a co nemá,
ve strašné nahotě chvěje se neustále.

Pomalu bude tma, tma ostrá jako střenka,
a ona bojí se a nevidí,
že zem, která se nepropadá,
ze všeho nejvíc ji má ráda.
A okno, stůl a lože zemi závidí,
že na ni musí padnout na kolénka.

Pomalu bude tma, práší mi na písmenka,
na boky práší těžký, hustý prach,
který se všude tišíme, který libá
lístečky květu, jenž se neohýbá.
Květina zázračná! Ach proč je tolik tenká
tam dole, v lodyhách?

A čemu vy se usmíváte
za zpěvavými slůvky,
tam, kde máte Boha?
Drží se stolu, stůl je v šatech
a závrat’  na něj padá ze zásuvky,
ale pak stojí pevně na svých nohách.

Jiří Orten

da “Deníky Jiřího Ortena”, Československý spisovatel, Praha, 1958