Un vecchio sulla riva del fiume – Giorgio Seferis

Foto di Herbert List

A Nanis Patiaghiotòpulos

Ma bisogna pensare a come andiamo avanti:
ché sentire non basta, né pensare né muoversi
né rischiare alla vecchia feritoia,
quando l’olio bollente e il piombo fuso
rigano la muraglia.

Ma bisogna pensare dove andiamo,
non come vuole il nostro dolore, i nostri figli
affamati, lo iato d’un appello di compagni
dall’altra riva,
né secondo il bisbiglio della luce
illividita nell’ospedaletto,
il barbaglio di clinica
al capezzale di quel giovine operato
a mezzogiorno,
ma in qualche altra maniera. Io vorrei dire come
il lungo fiume che nasce
dai grandi laghi chiusi in fondo all’Africa
(divinità, una volta, e poi via, donatore,
giudice, delta)
sempre da sé diverso, come gli antichi dotti
insegnavano, eppure
eguale corpo sempre, letto eguale, eguale Segno,
orientamento eguale.

Voglio solo parlare semplicemente: chiedo questa grazia.
Anche il canto l’abbiamo caricato di tante
musiche, che annega a poco a poco,
e l’arte nostra tanto decorata, che il volto
n’è roso dagli orpelli.
Ora è tempo di dire le nostre poche sillabe,
perché domani l’anima fa vela.

La sofferenza è umana, ma non siamo
uomini solo per soffrire.
Perciò medito tanto, questi giorni, il grande fiume,
questo senso che incede fra erbe e macchie grame
e animali che pascono e si dissetano
e uomini che seminano e mietono
e grandi tombe e piccoli abituri di morti.
Questa corrente va per la sua strada. Non diversa
dal sangue umano
e dagli occhi degli uomini che fissano lontano
senza paura in cuore,
senza trasalimenti quotidiani per piccole faccende
o – sia pure – per grandi,
che fissano lontano come il viandante avvezzo
a misurare la sua via con gli astri,
non come noi che l’altro giorno guardavamo
il giardinetto chiuso nella casa araba addormentata,
dietro le grate, il giardinetto fresco
cangiare forma, farsi grande farsi piccolo.
Cangiavamo, a misura dello sguardo,
anche noi la figura della nostra
brama, del nostro cuore,
nello stillare del meriggio, noi, docile pasta
d’un mondo che c’incalza e che ci plasma,
impigliati alle reti sfarzose d’una vita
ch’era giusta e s’è fatta polvere ed è colata
a picco nella rena,
lasciandosi dietro soltanto
l’indefinito dondolio d’un’alta
palma, che ci ha stordito.

Giorgio Seferis

Il Cairo, 20 giugno 1942

(Traduzione di Filippo Maria Pontani)

(da Giornale di bordo II, 1944)

da “Giorgio Seferis, Poesie”, “Lo Specchio” Mondadori, 1963

∗∗∗

ΕΝΑΣ ΓΕΡΟΝΤΑΣ ΣΤΗΝ ΑΚΡΟΠΟΤΑΜΙΑ
Στό Νάνη Παναγιωτόπουλο

Κι’ ὅμως πρέπει νά λογαριάσουμε πῶς πρυχωροῦμε,
Νά αἰσθάνεσαι δέ φτάνει μήτε νά σϰέπτεσοιι μήτε νά ϰινεῖσαι
μήτε νά ϰινδυνεύει τό σῶμα σου στήν παλιά πολεμίστρα,
ὅταν τό λάδι ζεματιστό ϰαί τό λειωμένο μολύβι αὐλαϰώνουνε τά τειχιά.

Κι’ ὅμως πρέπει νά λογαριάσουμε ϰατά ποῦ προχωροῦμε,
ὅχι ϰαθώς ὁ πόνος μοις τό θέλει ϰαί τά πεινϰσμένα παιδιά μοις
ϰαί τό χάσμα τῆς πρόσϰλησης τῶν συντρόφων ἀπό τό ν ἀντίπερα γιαλό·
μήτε ϰαθώς τό ψιθυρίζει τό μελανιασμένο φῶς στό πρόχειρο νοσοϰομεῖο,
τό φαρμακευτικό λαμπύρισμα στό προσκέφαλο τοῦ παλικαριοῦ ποέ χειρουργήθηκε τό μεσημέρι·
ἀλλά μέ κάποιον ἄλλο τρόπο, μπορεῖ νά θέλω νά πῶ καθώς
τό μαϰρύ ποτάμι πού βγαίνει ἀπό τίς μεγάλες λίμνες τίς ϰλειστές βαθιά στήν Ἀφριϰή
ϰαί εἴτανε ϰάποτε θεός ϰι’ ἔπειτα γένηϰε δρόμος ϰαί δωρητής ϰαί διϰαστής ϰαί δέλτα·
πού δέν εἶναι ποτές του τό ἴδιο, ϰατά πού δίδασϰαν οἱ παλαιοί γραμματισμένοι,
ϰι’ ὡστόσο μένει πάντα τό ἴδιο σῶμα, τό ἴδω στρῶμα, ϰαί τό ἴδιο Σημεῖο,
ὁ ἴδιος προσανατολισμός.

Δέ θέλω τίποτε ἄλλο παρά νά μιλήσω ἁπά νά μοῦ δοθεῖ ἐτούτη ἡ χάρη.
Γιατί ϰαί τό τραγούδι τό ῳορτώσαμε μέ τόσες μουσιϰές πού σιγά-σιγά βουλιάζει
ϰαί τήν τέχνη μας τή στολίσαμε τόσο πολύ πού φαγώθηϰε
ἀπό τά μαλάματα τό πρόσωπά της
ϰι’ εἶναι ϰαιρός νά ποῦμε τά λιγοστά μας λόγια γιατί ἡ ψυχή μας αὔριο ϰάνει πανιά.

Ἂν εἶναι ἀνθρώπινος ὁ πόνος ὃέν εἴμαστε ἄνθρωποι μόνο γιά νά πονοῦμε
γι’ αὐτό συλλογίζομαι τόσο πολύ, τοῦτες τίς μέρες, τό μεγάλο ποτάμι
αὐτό τό νόημα πού προχωρεῖ ἀνάμεσα σέ βότανα ϰαί σέ χόρτα
ϰαί ζωντανά πού βόσϰουν ϰαί ξεό ιψοῦν ια’ ἀνθρώπους πού σπέρνουν ϰαί πού θερίζουν
ϰαί σέ μεγάλους τάφους ἀϰόμη ϰαί μιϰρές ϰατοιϰίες τῶν νεϰρῷν.
Αὐτό τό ρέμα πού τραβάει τό δρόμο του ϰαί πού δέν εἶναι τόσο διαφορετιϰό ἀπό τό αἷμα τῶν ἀνθρώπων
ϰι’ ἀπό τά μάτια τῶν ἀνθρώπων ὅταν ϰοιτάζουν ἴσια-πέρα χωρίς τό φόβο μές στήν ϰαρδιά τους,
χωρίς τήν ϰαθημερινή τρεμούλα γιά τά μιϰροπράματα ἢ ἔστω ϰαί γιά τά μεγάλα·
ὅταν ϰοιτάζουν ἴσια-πέρα ϰαθώς ὁ στρατοϰόπος πού συνήθισε ν’ ἀναμετρᾶ τό δρόμο του μέ τ’ ἄστρα,
ὄχι ὅπως ἐμεῖς, τήν ἄλλη μέρα, ϰοιτάζοντας τό ϰλειστό περιβόλι στό ϰοιμισμένο ἀράπιϰο σπίτι,
πίσω ἀπό τά ϰαφασωτά, τό δροσερό περιβολάϰι ν’ ἀλλάζεμ
σχῆμα, νά μεγαλώνει ϰαί νᾶ μιϰραίνει·
ἀλλάζοντας ϰαθώς ϰοιτάζαμε, ϰι’ ἐμεῖς, τό σχῆμα τοῦ πόθου μας ϰαί τῆς ϰαρδιᾶς μοις,
στή στάλα τοῦ μεσημεριοῦ, ἐμεῖς τό ὑπομονετιϰό ζυμάρι ἑνός ϰόσμου πού μᾶς διώχνει ϰαί πού μᾶς πλάθει,
πιασμένοι στά πλουμισμένα δίχτυα μιᾶς ζωῆς πού εἴτανε σωστή ϰι’ ἕγινε σϰόνη ϰαί βούλιαξε μέσα στήν ἄμμο
ἀφήνοντας πίσω της μονάχα ἐϰεῖνο τό ἀπροσδιόριστο λίϰνισμα πού μᾶς ζάλισε μιᾶς ἀψηλῆς φοινιϰιᾶς.

Γιώργος Σεφέρης

Κάῖρο, 20 Ἰουνίου 1942

da “ Ἡμερολόγιο ϰαταστρώματος, Β’”, 1944

Gimnopedia – Giorgio Seferis


I
SANTORINO

Piega, se puoi, sul mare scuro dimenticando
la musica d’un flauto sopra quei piedi nudi
che calcarono il tuo sonno in quell’altra vita ora sommersa.

Scrivi, se puoi, sull’ultimo tuo ciottolo
il giorno il nome il luogo,
gettalo a mare perché vada a picco.

Ci siamo ritrovati nudi sopra la pomice
rimirando le isole affioranti
rimirando le rosse isole andare a fondo
nel loro sonno, nel nostro.
Ci siamo ritrovati qua
nudi, con la bilancia

che traboccava verso l’ingiustizia.

Tallone di potenza volontà senz’ombra calcolato amore
piani che si maturano al sole meridiano
rotta del fato al battito della giovine mano
su l’òmero:
qui nel luogo smembrato che non regge
nel luogo che fu nostro
colano a picco  –  ruggine e cenere  –  le isole.

Are crollate
e gli amici scordati
foglie di palma nel fango.

Lascia, se puoi, viaggiare le tue mani
sul margine del tempo con la nave
che toccò l’orizzonte.
Quando il dado ha battuto sul marmo
e la lancia ha battuto la corazza
e l’occhio ha conosciuto il forestiero
e seccato è l’amore
in anime bucate,
quando ti guardi attorno e tutt’in giro
trovi piedi falciati
in giro mani morte
occhi ciechi di buio,
quando non hai piú scelta
di quella morte che volevi tua,
udendo un grido
e sia grido di lupo,
il tuo diritto,
lascia, se puoi, viaggiare le tue mani
staccati via dal tempo infido e cola
a picco:
chi solleva i macigni cola a picco.

II
MICENE

Dammi le mani, dammi le tue mani, le mani.

Ho visto nella notte
il vertice aguzzo del monte,
la piana inondata laggiú dalla luce
d’una luna segreta,
girando il capo ho visto
l’acervo dei macigni neri
e la mia vita tesa come corda,
inizio e fine
l’attimo supremo;
le mie mani.

Chi solleva i macigni cola a picco:
questi macigni alzai fin che potei
questi macigni amai fin che potei,
questi macigni, il mio fato.
Piagato dal mio suolo
e seviziato dalla mia camicia,
e condannato dalle mie divinità,
questi macigni.

So che non sanno; eppure io che percorsi
tante volte la via
dall’omicida al morto
e dal morto alla pena
e dalla pena ad un altro omicidio,
palpeggiando
la porpora inesausta
in quella sera del ritorno
–  le Erinni cominciarono a fischiare
nell’erba rada  –
ho visto serpi e vipere incrociate
in un viluppo sulla mala stirpe,
il nostro fato¹.

Voci su dal macigno, su dal sonno,
piú fonde qua dove il mondo s’abbruna,
memoria di travagli radicata nel ritmo
che percosse la terra con piedi
dimenticati.
Inabissati corpi, alle radici
d’un altro tempo, nudi. Occhi sbarrati,
sbarrati sopra un segno
che per quanto tu voglia non discerni:
l’anima
che combatte per farsi anima tua.

Neppure il silenzio è piú tuo
qui dov’è fermo il giro delle mole.

Giorgio Seferis

ottobre 1935

(Traduzione di Filippo Maria Pontani)

da “Giorgio Seferis, Poesie”, “Lo Specchio” Mondadori, 1963

  ¹. Tutta questa parte della poesia risente di motivi e immagini dell’Orestea di Eschilo.

∗∗∗

ΓΥΜΝΟΠΑΙΔΙΑ
Α’
ΣΑΝΤΟΡΙΝΗ

Σϰύψε ἂν μπορεῖς στή θάλασσα τή σϰοτεινή ξεχνώντας
τόν ἦχο μιᾶς φλογέρας πάνω σέ πόόια γυμνά
πού πάτησαν τόν ὕπνο σου στήν ἄλλη ζωή τή βυθισμένη.

Γράψε ἂν μπορεῖς στό τελευταῖα σου ὄστραϰο
τή μέρα τ’ ὄνομα τόν τόπο
ϰαί ρίξε το στή θάλασσα γιά νά βουλιάξει.

Βρεθή ϰαμε γυμνοί πάνω στήν ἀλαφρόπετρα
ϰοιτάζοντας τ’ ἀναδυόμενα νησιά
ϰοιτάζοντας τά ϰόϰϰινος νησιά νά βυθίζουν
στόν ὕπνο τους, στόν ὕπνο μοις.
Ἐδῶ βρεθήϰαμε γυμνοί ϰρατώντας
τή ζυγαριά πού βάραινε ϰατά τό μέρος
τῆς ἀδι ϰίας.

Φτέρνα τῆς δύναμης θέληση ἀνίσ ϰιωτη λογαριασμένη ἀγάπη
στόν ἥλιο τοῦ μεσημεριοῦ σχέδια πού ὡριμάζουν,
δρόμος τῆς μοίρας μέ τό χτύπημα τῆς νέας παλάμης
στήν ὠμοπλάτη·
στόν τόπο πού σϰορπίστηϰε πού δέν ἀντέχει
στόν τόπο πού εἴταν ϰάποτε διϰός μας
βουλιάζουν τά νησιά σϰουριά ϰαί στάχτη.

Βωμοί γϰρεμισμένοι
ϰι’ οἱ φίλοι ξεχασμένοι
φύλλα τῆς φοινι ϰιᾶς στή λάσπη.

Ἄφησε τά χέρια σου ἂν μπορεῖς, νά ταξιδέψουν
ἐδῶ στήν ϰόχη τοῦ ϰαιροῦ μέ τό ϰαράβι
πού ἄγγιξε τόν ὁρίζοντα.
Ὅταν ὁ ϰύβος χτύπησε τήν πλάϰα
ὅταν ἡ λόγχη χτύπησε τό θώραϰα
ὅταν τό μάτι γνώρισε τόν ξένο
ϰαί στέγνωσε ἡ ἀγάπη
μέσα σέ τρύπιες ψυχές·
ὅταν ϰοιτάζεις γύρω σου ϰαί βρίσϰεις
ϰύϰλο τά πόδια θερισμένα
ϰύϰλο τά χέρια πεθαμένα
ϰύϰλο τά μάτιοι σϰοτεινά·
ὅταν δέ μένει πιά οὔτε νά διαλέξεις
τό θάνατο πού γύρευες διϰό σου,
ἀϰούγοντας μιά ϰραυγή
ἀϰόμη ϰαί τοῦ λύϰου τήν ϰραυγή,
τό δί ϰιο σου·
ἄφησε τά χέρια σου ἂν μπορεῖς νά ταξιδέψουν
ξεϰόλλησε ἀπ’ τόν ἄπιστα ϰαιρό
ϰαί βούλιαξε,
βουλιάζει ὅποιος σηϰώνει τίς μεγάλες πέτρες.

Β’
ΜΥΚΗΝΕΣ

Δῶσ’ μου τά χέρια σου, δῶσ’ μου τά χέρια σου, δῶσ’ μου τά χέρια σου.

Εἴδα μέσα στή νύχτα
τή μυτερή ϰορυφή τοῦ βουνοῦ
εἴδα τόν ϰάμπο πέρα πλημμυρισμένο
μέ τό φῶς ἑνός ἀφανέρωτου φεγγαριοῦ
εἴδα τόν ϰάμπο πέρα πλημμυρισμένο
μέ τό φῶς ἑνός ἀφανέρωτου φεγγαριοῦ
εἵδα, γυρίζοντας τό ϰεφάλι
τίς μαῦρες πέτρες συσπειρωμένες
ϰαί τή ζωή μου τεντωμένη σά χορδή
ἀρχή ϰαί τέλος
ἡ τελευταία στιγμή·
τά χέρια μου.

Βουλιάζει ὅποιος ση ϰώνει τίς μεγάλες πέτρες·
τοῦτες τίς πέτρες τίς ἑσή ϰωσα ὅσο βάσταξα
τοῦτες τίς πέτρες τίς ἀγάπησα ὅσο βάσταξα
τοῦτες τίς πέτρες, τή μοίρα μου.
Πληγωμένος ἀπό τό διϰό μου χῶμα
τυραννισμένος ἀπό τό διϰό μου πουϰάμισο
ϰαταδιϰασμένος ἀπό τούς διϰούς μου θεούς,
τοῦτες τίς πέτρες.

Ξέρω πώς δέν ξέρουν, ἀλλά ἐγώ
πού ἀϰολούθησα τόσες φορές
τό ὃρόμο ἀπ’ τό φονιά στό σϰοτωμένο
ἀπό τό σϰοτωμένο στήν πληρωμή
ϰι’ ἀπό τήν πληρωμή στόν ἄλλο φόνο,
ψηλαφώντας
τήν ἀνεξάντλητη πορφύρα
τό βράδι ἐ ϰεῖνο τοῦ γυρισμοῦ
πού ἄρχισαν νά σφυρίζουν οἱ Σεμνές
στό λιγοστό χορτάρι –
εἴδα τά φίδια σταυρωτά μέ τίς ὂχιές
πλεγμένα πάνω στήν ϰα ϰή γενιά
τή μοίρα μας.

Φωνές ἀπό τήν πέτρα ἀπό τόν ὕπνο
βαθύτερες ἐδῶ πού ὁ ϰόσμος σϰοτεινιάζει,
μνήμη τοῦ μόχθου ριζωμένη στό ρυθμό
πού χτύπησε τή γῆς μέ πόδια
λησμονημένα.
Σώματα βυθισμένα στά θεμέλια
τοῦ ἄλλου ϰαιροῦ, γυμνά. Μάτια
προσηλωμένα προσηλωμένα, σ’ ἕνα σημάδι
πού ὅσα ϰι’ ἂν θέλεις δέν τό ξεχωρίζεις·
ἡ ψυχή
πού μάχεται γιά νά γίνει ψυχή σου.

Μήτε ϰι’ ἠ σιωπή εἶναι πιά διϰή σου
ἐδῶ πού σταματήσαν οἱ μυλόπετρες.

Γιώργος Σεφέρης

da “ΓΥΜΝΟΠΑΙΔΙΑ”, Atene, 1936

[Frammenti] – Giorgio Seferis

Josef Sudek, Shell, 1954

 

Fra due momenti amari non hai tempo
da rifiatare.
Fra il tuo viso e il tuo viso una forma di bimbo
tenera si profila e si cancella.

Nelle grotte marine
c’è una sete, un amore,
un rapimento,
rigide cose come le conchiglie
puoi tenerle nel palmo.

Nelle grotte marine
ti guardavo negli occhi giorni interi:
io non ti conoscevo e non mi conoscevi.

Giorgio Seferis

(Traduzione di Filippo Maria Pontani)

da Quaderno d’esercizi, 1928-1937 

da “Giorgio Seferis, Poesie”, “Lo Specchio” Mondadori, 1963

∗∗∗

[AΠOΣΠAΠMATA]

Ἀνάμεσα σέ δυό πιϰρές στιγμές δέν ἔχεις ϰαιρό μήτε
ν’ ἀνασάνεις
ἀνάμεσα στό πρόσωπό σου ϰαί στό πρόσωπό σου
μιά τρυφερή μορφή παιδιοῦ γράφεται ϰαί σβήνει.

Μέσα στίς θαλασσινές σπηλιές
ὑπάρχει μιά δίψα ὑπάρχειμιά ἀγάπη
ὑπάρχει μιά ἕϰσταση,
ὅλα σϰληρά σάν τά ϰοχύλια
μπορεῖς νά τά ϰρατήσεις στήν παλάμῃ σου.

Μέσα στίς θαλασσινές σπηλιές
μέρες ὁλόϰληρες σέ ϰοίταζα στά μάτια
ϰαί δέ σέ γνώριζα μήτε μέ γνώριζες.

Γιώργος Σεφέρης

da “Τετράδιο Γυμνασμάτων”, ΄Ικαρος, Αθήνα, 1940

Memoria II – Efeso – Giorgio Seferis

Josef Koudelka, Attica, Cape Sounion, Temple of Poseidon, 2003

 

Parlava seduto su un marmo
simile a rovina d’antico portale:
sterminato e vuoto a destra il campo
a sinistra scendevano le ombre dal monte:
«La poesia è ovunque. La tua voce
a volte incede al suo fianco
come il delfino che per poco ti accompagna
vascello d’oro nel sole
e poi scompare. La poesia è ovunque
come le ali del vento nel vento
che per un attimo hanno sfiorato le ali del gabbiano.
Uguale e diversa dalla nostra vita, come cambia
il volto di una donna che si è spogliata,
e tuttavia rimane uguale. Lo sa
chi ha amato: alla luce degli altri
il mondo implode; ma tu ricorda
Ade e Dioniso sono la stessa cosa».
Disse, e imboccò la grande strada
che mena al porto di un tempo, ora inghiottito
laggiú  fra i giunchi. Il crepuscolo pareva
per la morte di un animale,
cosí nudo.
                   Ricordo ancora:
viaggiava sulle coste della Ionia, in vuote conchiglie di teatri
dove solo la lucertola striscia sull’arida pietra,
e io gli chiesi: «Un giorno torneranno a riempirsi?»
E mi rispose: «Forse, nell’ora della morte».
E corse nell’orchestra urlando:
«Lasciatemi ascoltare mio fratello!»
Ed era duro il silenzio attorno a noi
e non rigato nel vetro dell’azzurro.

Giorgio Seferis

(Traduzione di Filippomaria Pontani)

(da Giornale di bordo III, 1955)

da “Antologia della poesia greca contemporanea”, Crocetti Editore, 2004

∗∗∗

Μνήμη, Β’

Ἔφεσος

Μιλοῦσε ϰαθισμένος σ’ ἕνα μάρμαρο
πού ἕμοιαζε ἀπομειυάρι ἀρχαίου πυλώνα·
ἀπέραντος δεξιά ϰι ἄδειος ὁ ϰάμπας
ζερβά ϰατέβαιναν ἀπ’ τό βουνό τ’ ἀπόσϰια:
«Εἶναι παντοῦ τό ποίημα. Ἡ φωνή σου
ϰαμιά φορά προβαίνει στό πλευρό του
σάν τό δελφίνι πού γιά λίγο συντροφεύει
μαλαματένιο τρεχαντήρι μές στόν ἥλιο
ϰαί πάλι χάνεται. Εἶναι παντοῦ τό ποίημα
σάν τά φτερά τοῦ ἀγέρω. μές στόν ἀγέρα
πού ἄγγιξαν τά φτερά τοῦ γλάρου μιά στιγμή.
Ἴδιο ϰαί διάφορα ἀπό τή ζωή μας πώς ἀλλάξει
τό πρόσωπα ϰι’ ὡστόσο μένει τό ἴδιο
γυναίϰας πού γυμνώθηϰει Τό ξέρει
ὅποιος ἀγάπησῖ οτό φῶς τῶν ἄλλων
ὁ ϰόσμος φθείρεται· μοί ἑσύ θυμήσου
Ἅδης ϰαί Διόνυσος εἶναι τό ἴδιο».
Εἷπε ϰαί πῆρε τό μεγάλο δρόμο
πού πάει στ’ ἀλλοτινό λιμάνι, χωνεμένο τώρα
πέρα στά βοῦρλα, Τό λυϰόφως
θά ’λεγες γιά τό θάνατο ἑνός ζώου,
τόσα γυμνό.
                    Θυμᾶμαι ἀϰόμη·
ταξίδευε σ’ ἄϰρες ἰωνιϰές, σ’ ἄδεια ϰοχύλια θεάτρων
ὅπου μονάχα ἡ σαύρα σέρνεται στή στεγνή πέτρα,
ϰι’ ἐγώ τόν ρώτησα: «Κάποτε θά ξαναγεμίσουν;» 
Καί μ’ ἀποϰρίθηϰε: «Μπορεĩ, τήν ὥρα τοῦ θανάτου».
Κι ἔτρεξε στήν ὀρχήστρα οὐρλιάζοντας:
«Ἀφῆστε με ν’ ἀϰούσω τόν ἀδερφό μου!»
Κι εἴταν σϰληρή ἡ σιγή τριγύρω μας
ια’ ἀχάραχτη στό γυαλί τοῦ γαλάζιου.

Γιώργος Σεφέρης

da “Ημερολόγιο Καταστρώματος Γ΄”, Ίκαρος, Αθήνα, 1955

Alla maniera di G.S. – Ghiorgos Seferis

Ghiorgos Seferis

 

Dovunque viaggio la Grecia apre ferite.

Sul Pelio, tra i castagni, la camicia del Centauro
scivolava tra le foglie per avvolgersi al mio corpo
mentre salivo il pendìo e il mare mi seguiva
salendo anch’esso come il mercurio del termometro
finché trovammo le sorgenti montane.
A Santorini, toccando isole che sprofondavano
sentendo suonare uno zufolo tra le pomici
m’inchiodò la mano alla frisata
una freccia scoccata all’improvviso
dai confini di una giovinezza tramontata.
A Micene sollevai grandi massi e i tesori degli Atridi
e mi coricai con essi nell’albergo “La Bella Elena di Menelao”;
dileguarono solo all’alba quando parlò Cassandra
con un gallo appeso al collo nero.
A Spetses, a Poros e a Mìkonos
mi hanno tormentato le barcarole.

Cosa vogliono tutti questi che dicono
di trovarsi a Atene o al Pireo?
Uno viene da Salamina e chiede all’altro se non “venga da Omonia”.
“No, vengo da Sìndagma”, risponde compiaciuto,
“ho incontrato Ghiannis e mi ha offerto un gelato”.
Intanto la Grecia viaggia
non sappiamo niente, non sappiamo di essere tutti marittimi senza imbarco,
non conosciamo l’amarezza del porto quando tutte le navi sono in viaggio;
e deridiamo quelli che la provano.

Gente strana, che dice di trovarsi in Attica e non è da nessuna parte;
comprano confetti per sposarsi
hanno in mano “lozioni per capelli”, si fanno fotografare,
l’uomo che oggi ho visto seduto su un fondale di colombi e fiori
lasciava che la mano del vecchio fotografo gli spianasse le rughe
lasciategli sul volto
da tutti i volatili del cielo.

Intanto la Grecia viaggia, viaggia sempre
e se “vediamo il mare Egeo fiorire di cadaveri”
sono di quelli che vollero raggiungere a nuoto la grande nave,
quelli stanchi di attendere le navi che non salpano,
l’ELSA, la SAMOTRACE, l’AMBÀCICO.
Fischiano le navi ora che al Pireo fa sera
fischiano sempre, fischiano, ma non si muove un argano
nessuna catena bagnata brilla nell’ultima luce del tramonto,
il capitano se ne sta pietrificato nel suo bianco e oro.

Ovunque viaggio la Grecia apre ferite;
cortine di monti, arcipelaghi, graniti nudi…
La nave che viaggia si chiama AG ONIA 937.

Ghiorgos Seferis

Sulla M/n “Aulis”, aspettando che salpi. Estate 1936

(Traduzione di Nicola Crocetti)

da “Quaderno di esercizi (1928-1937)”, in “Ghiorgos Seferis, Le poesie”, Crocetti Editore, 2020

L’edizione di riferimento è: G.S. Ποιήματα, ed. G.P. Savvidis, Atene, 1972.

∗∗∗

ΜΕ ΤΟΝ ΤΡΟΠΟ ΤΟΥ Γ. Σ.

Ὅπου ϰαί νά ταξιδέψω ἡ Ἑλλάδα μέ πληγώνει.

Στό Πήλιο μέσα στίς ϰαστανιές τό πουϰάμισο τοῦ Κενταύρου
γλιστροῦσε μέσα στά φύλλα γιά νά τυλιχτεῖ στό ϰορμί μου
ϰαθώς ἀνέβαινα τήν ἀνηφόρα ϰι’ ἡ θάλασσα μ’ ἀϰολουθοῦσε
ἀνεβαίνοντας ϰι’ αὐτή σάν τόν ὑδράργυρο θερμομέτρου
ὣς πού νά βροῦμε τά νερά τοῦ βουνοῦ.
Στή Σαντορίνη ἀγγίζοντας νησιά πού βουλιάζαν
ἀϰούγοντας νά παίζει ἕνα σουραύλι ϰάπου στίς ἀλαφρόπετρες
μοῦ ϰάρφωσε τό χέρι στήν ϰουπαστή
μιά σαΐτα τιναγμένη ξαφνιϰά
ἀπό τά πέρατα μιᾶς νιότης βασιλεμένης.
Στίς Μυϰῆνες σήϰωσα τίς μεγάλες πέτρες ϰαί τούς θησαυρούς τῶν Ἀτρειδῶν
ϰαί πλάγιασα μαζί τους στό ξενοδοχεῖο τῆς «Ὡραίας Ἑλένης τοῦ Μενελάου» ·
χάθηϰαν μόνο τήν αὐγή πού λάλησε ἡ Κασσάντρα
μ’ ἕναν ϰόϰορα ϰρεμασμένο στό μαῦρο λαιμό της.
Στίς Σπέτσες στόν Πόρο ϰαί στή Μύϰονο
μέ χτίϰιασαν οἱ βαρϰαρόλες.

Τί θέλουν ὅλοι αὐτοί πού λένε
πώς βρίσϰουνται στήν Ἀθήνα ἢ στόν Πειραιᾶ;
Ὁ ἕνας ἔρχεται ἀπό τή Σαλαμίνα ϰαί ρωτάει τόν ἄλλο μήπως «ἔρχεται ἐξ Ὁ μονοίας»
« Ὄ χι ἔρχομαι ἑϰ Συντάγματος» ἀπαντᾶ ϰι’ εἶν’ εὐχαριστημένος
«βρήϰα τό Γιάννη ϰαί μέ ϰέρασε ἕνα παγωτό».
Στό μεταξύ ἡ Ἑλλάδα ταξιδεύει
δέν ξέρουμε τίποτε δέν ξέρουμε πώς εἴμαστε ξέμπαρϰοι ὅλοι ἑμεῖς
δέν ξέρουμε τήν πίϰρα τοῦ λιμανιοῦ σάν ταξιδεύουν ὅλα τά ϰαράβια·
περιγελᾶμε ἐϰείνους πού τή νιώθουν.

Παράξενος ϰόσμος πού λέει πώς βρίσϰεται στήν Ἀττιϰή ϰαί δέ βρίσϰεται πουθενά·
ἀγοράζουν ϰουφέτα γιά νά παντρευτοῦνε
ϰρατοῦν «σωσίτριχα» φωτογραφίζουνται
ὁ ἄνθρωπος πού εἴόα σήμερα ϰαθισμένος α’ ἕνα φόντο μέ πιτσούνιοι ϰαί μέ λουλούδια
δέχουνταν τό χέρι τοῦ γέρο φωτογράφου νά τοῦ στρώνει τίς ρυτίδες
πού εἴχαν ἀφήσει στό πρόσωπά του
ὅλα τά πετεινά τ’ οὐρανοῦ.

Στό μεταξύ ἡ Ἑλλάδα ταξιδεύει ὁλοένα ταξιδεύει
ϰι’ ἂν «ὁρῶμεν ἀνθοῦν πέλαγος Αἰγαῖον νεϰροῖς»
εἶναι ἐϰεῖνοι πού θέλησαν νά πιάσουν τό μεγάλα ϰαράβι μέ τό ϰολύμπι
ἐϰεῖνοι πού βαρέθηϰαν νά περιμένουν τά ϰαράβια πού δέν μποροῦν νά ϰινήσουν
τήν ΕΛΣΗ τή ΣΑΜΟΘΡΑΚΗ τόν ΑΜΒΡΑΚΙΚΟ.
Σφυρίζουν τά ϰαράβιοι τώρα πού βραόιάζει στόν Πειραιᾶ
σφυρίζουν ὁλοένα σφυρίζουν μά δέν ϰουνιέται ϰανένας ἀργάτης
ϰαμμιά ἁλυσίδα δέν ἔλαμψε βρεμένη στό στερνό φῶς πού βασιλεύει
ὁ ϰαπετάνιος μένει μαρμαρωμένος μές στ’ ἄσπρα ϰαί στά χρυσά.

Ὅπου ϰαί νά ταξιδέψω ἡ Ἑλλάδα μέ πληγώνει·
παραπετάσματα βουνῶν ἀρχιπέλαγα γυμνοί γρανίτες.
Τό ϰαράβι πού ταξιδεύει τό λένε ΑΓ ΩΝΙΑ 937.

Γιώργος Σεφέρης

Ἀ/π Αὐλίς, περιμένοντας νά ξεϰινήσει.
Καλοϰαιρι 1936

da “Τετράδιο γυμνασμάτων 1928-1937, 1940