Non scrivere… – Jiří Orten

 

Non scrivere, non leggere nemmeno,
c’è troppa luce qui.
Attingo lacrime d’odio,
mia triste mercede.

Sono sordo alle note del piano!
Non aspetto che sorga il mattino
dalla fragilità di Chopin.
O tu piccola anima, da che

pioggia spruzzata! È Dio
che ti spruzza di umane ferite.
Ma in un diluvio volevo correre io,
essere attinto dal cielo…

Non scrivere, non leggere nemmeno,
c’è troppa luce qui.
Sono un lamento da desiderio di foglie.
Senza la fede. Senza vesti.

Jiří Orten

6. 10. 1940.

(Traduzione di Giovanni Giudici e Vladimír Mikeš)

da “La cosa chiamata poesia”, Einaudi, Torino, 1969

∗∗∗

Už ani sár…

Už ani psát, už ani čísti,
je příliš světla tu.
Nabírám slzy nenávisti,
svou tesknou odplatu.

Jsem hluchý, hluchý pro piano!
Z křehkosti Chopina
nečekám již, že přijde ráno.
Dušičko kropená,

jaký to déšť! To Bůh tě kropí
lidskostí malých ran.
Toužil jsem běžet do potopy,
být nebem nabírán…

Už ani psát, už ani čisti,
je příliš světla tu.
Jsem jako nářek z touhy listí.
Bez víry. Bez šatů.

Jiří Orten

6. 10. 1940.

da “Deníky Jiřího Ortena”, Československý spisovatel, Praha, 1958

Le mele – Jiří Orten

Jiří Orten

 

Nel frutteto ho paura dove un melo fra i tanti
per dolore infinito parla con i suoi rami
e giú si piega in cerca di quel che non ha,
frutto non colto.

Scuotilo e appoggiati, gemito sentirai e pianto,
mentre le ceste ripiene fino all’orlo
aspettano là sole, e il coglitore non c’è,
a socchiudere gli occhi,

mentre l’occhio delle mele, che spaventa i bambini,
gioca a far l’orco e muore dal troppo vedere
e vorrebbe, vorrebbe ruzzolare
via chissà dove per scampare dal tuo morso.

Jiří Orten

21.11.1939

(Traduzione di Giovanni Giudici e Vladimír Mikeš)

da “La cosa chiamata poesia”, Einaudi, Torino, 1969

∗∗∗

Jablka

Jdu sadem, bojím se, kde jabloň bezejmenná
v nezměrném žalu mluví větvemi
a dolů sklání se hledajíc to, co nemá,
plod neutržený.

Zatřes a přimkni se, pláč uslyšíš a nářek,
zatím co ošatky plné až po okraj
na cosi čekají, tak samy, bez sadaře,
jenž oči zavírá, 

zatím co oko jablek, které straší děti,
na bubáka si hrá a zmírá viděním
a chtělo, chtělo by se někam zakouleti
před zahryznutím tvým.

Jiří Orten

21.11.1939.

da “Deníky Jiřího Ortena”, Československý spisovatel, Praha, 1958

Qualche tempo fa… – Jaroslav Seifert

Francesco Jappelli, Praga, Campanile del Tempio di San Nicola

 

Qualche tempo fa ho letto sui giornali
che non so dove intendono proibire
di scampanare con le campane.
Diminuiscono cosí il numero dei decibel
nel trafelato baccano delle città.
La colpa è delle campane.
              Dunque tàcciano.

D’altronde, non vi fossero campane sulle torri,
non vi sarebbe metallo sufficiente
              per shrapnel e granate.
I cannoni non avrebbero lavoro
e non vi sarebbero guerre.

La signora Laetitia Dytrych,
ultima di coloro
che sanno colare le campane,
potrebbe riporre le braccia in grembo.
Ma i poeti?
              Sono ossessionati dal desiderio
d’essere uditi anche loro in quel fracasso.
Quando scrivono, vengono momenti
in cui il buio si rovescia sul dorso,
mezzanotte si schianta,
              l’orologio sopra di lei si spegne,
il silenzio batte i denti
e la bufera strappa i capelli alle sorgenti.

Dite, che fare dei poeti,
i quali vogliono esserci
quando sotto i colpi della civiltà
cominceranno a sgranarsi i bulloni del mondo,
e nei càmici bianchi degli scienziati
le cuciture si strapperanno?

I poeti vogliono a ogni costo
finir di piangere la canzone.
Quel che qui ti bisbiglio io
sono però solo due silenziose parole.
             Niente piú.
E le parole cadono solo nei tuoi occhi.
Forse hanno ancora il profumo di quei fiori
che tremolavano sul carro funebre
mentre passava.

Jaroslav Seifert

(Traduzione di Sergio Corduas)

da “La colata delle campane”, in “Jaroslav Seifert, Vestita di luce”, Einaudi, Torino, 1986

∗∗∗

Před nedávnem…

Před nedávnem jsem čed v novinách,
že kdesi hodlají zakázat,
aby se vyzvánělo zvony.
Sníží tak počet decibelů
v uříceném hlomozu města.
Vinny jsou zvony.
               At’tedy zmlknou.

Ostatně nebýt zvonů na věžích,
nebylo by dostatek kovu
              na šrapnely a granáty.
Děla by neměla co dělat
a nebylo by válek.

Paní Laetitia Dytrychová,
poslední z těch,
kdož umějí odlévat zvony,
mohla by složit ruce do klína.
Ale co s básníky?
             Jsou posedlí touhou,
aby byli také slyšeni v té vřavě.
Když píší, nastanou okamžiky,
že se obrací naruby tma,
skácí se půlnoc,
              hodiny na ní zhasnou,
ticho jektá zuby
a vichřice rve vlasy studánkám.

Řekněte, co s básníky,
kteří chtějí být při tom,
až pod údery civilizace
začnou se rozsypávat nýty světa
a na bílých pláštích vědců
budou praskat švy?

Básníci chtějí mermomocí
doplakat svou píseň.
To však, co ti tu šeptám já,
je jen pár tichých slov.
              Nic víc.
A slova padají jen do tvých očí.
Snad ještě trochu voní po květinách,
které se otřásaly na pohřebním voze,
když jel mimo.

 Jaroslav Seifert

da “Odlʹevʹanʹi zvonů”, Ceskoslovensky spisovatel, 1967

La cosa chiamata poesia – Jiří Orten

 

La cosa chiamata poesia
quella vorresti fare?
In solitudine singhiozzare
e tanto volere bene

Senti? È il suo ticchettio
Cosí disperato giocare
La cosa chiamata poesia
quella vorresti fare?

Forse lo sai che spesso
la parola è troppo sciocca
ma Dio ti chiude la bocca
e altro non ti può dare

La cosa chiamata poesia
quella vorresti fare?

Jiří Orten

7. 12. 1938.

(Traduzione di Giovanni Giudici e Vladimír Mikeš)

da “La cosa chiamata poesia”, Einaudi, Torino, 1969

∗∗∗

Čemu se báseň říká

Čemu se báseň říká
chtěl bys to udělat?
V ústraní do hrsti vzlykat
a hodně miti rád

Slyšíš? To ona tiká
Tak zoufale si hrát
Čemu se báseň říká
chtěl bys to udělat?

Snad víš že kolikrát
jsou slova strašně lichá
Bůh ústa uzamyká
nemůže více dát

Čemu se báseň říká
chtěl bys to udělat?

Jiří Orten

da “Deníky Jiřího Ortena”, Československý spisovatel, Praha, 1958

La rugiadosa – Jiří Orten

Foto di Patty Maher

 

Il bosco sente, di notte, il tuo fruscio, mia cara,
stormisci nella sua chioma e scorri giú dai suoi rami
con l’umido della rugiada, la tua mano silenziosa
fruga i nidi assonnati, tiepidi come il tuo grembo.

Sei tutta brividi, quando tu intoni ai fiumi
i miei versi, hai paura e un pudore ti arrosa
le spalle esili e i seni accosto ai quali aspetto
che tu me li porga alle labbra, umide di parole.

Tu non sai, non sai forse, ciò che è stato pronunciato,
tu non sai quante volte ho sospirato il tuo nome,
non sai che ti possiedo come il bosco, come l’ombra,

che si allarga ed a te non presente mi avvicina.
Ah mi sveglierò, riapriranno gli occhi i miei sogni,
con nuova gloria risorgerò dalla rovina.

Jiří Orten

31. 5. 1941.

(Traduzione di Giovanni Giudici e Vladimír Mikeš)

da “La cosa chiamata poesia”, Einaudi, Torino, 1969

***

Vlhká

Les slýchá za noci tvé šumění, má drahá,
šumíš mu v korunách a stékáš mu na větve
s předjitřní vláhou ros, tvá tichá ruka sahá
do rozespalých hnízd, teplých jak břicho tvé.

Jsi celá ze chvění, když předříkáváš řekám
mé verše, bojíš se a stud ti růžoví
křehoučká ramena a ňadra, u nichž čekám,
až mi je podáš k rtům, vlhnoucím pod slovy.

Ty nevíš, nevíš snad, co bylo vysloveno,
ty nevíš, kolikrát jsem naříkal tvé jméno,
ty nevíš, že tě mám tak jako les, jak stín,

který se prodloužil a blíží nepřítomnou,
ach, vím, že procitnu, mé sny si oči promnou
a slavně obnoven povstanu ze ssutin.

Jiří Orten

31. V. 1941.

da “Deníky Jiřího Ortena”, Československý spisovatel, Praha, 1958