Jiří Orten
Sogno di un desiderio, ma avrò dimenticato
ben prima del risveglio: e un regno darei per la preda.
Cantato con dolore al nome che tutto contiene,
allontano il mio canto da questi luoghi di sole
a plaghe di non-tempo, dove il confronto scompare,
dove il nudo interiore strappa alla tenebra il mondo,
dove, ahimè, si fa piccolo tutto che ci dà nome,
e non si può rimare con la caduta l’abisso.
Sono piú che autunnali le chiome che accarezzo,
col sogno piú che triste, e sono un fiume di pianto,
piú che primaverile correva il petto tra filari
e tutto vibrava inseguendo la bellezza,
come mattine di neve di un giovane inverno
sono le spalle e l’erto dirupo dei fianchi,
estivo è il grembo, fertile giardino, che concimò
un Orgasmo pittore intento al suo ritratto.
Ma perché dal telaio di gioia ha strappato la tela
e distrutto il suo bianco e via gettati i colori
e dati al vento e vuole crearlo eternamente?
Perché con unguento di fuoco si spalma sul ventre dei mali?
Dormono nei letti le ragazze. Ah chi li ha preparati?
Chi ha fatto il centro del dolce cerchio nel loro pudore?
E a loro ha recato pianto amandole e mentendole?
Chi ha fatto, crudele ricordo, la parte del destino?
Chi l’ha strappate alla terra creando questo cratere,
che sarà un giorno colmato dal dolore?
Chi cosí tanto bramoso da esserne insaziato
le lasciava indurire e diventare un frutto?
Chi se non quello che dettava Rolla
all’angelo ebbro che lo spingeva alla taverna
e veleno gli dava giú per la bocca pura,
giú nei visceri arsi e il santo in lui martoriava?
Chi se non quello che sveglia in noi desiderio
di fiumi senza fine, del vino delle turbe,
che per quel che soffriamo ci sopporta un momento
e insieme a noi l’oltraggio ha incatenato alla terra?
Chi se non quello che amarono tanto
i poveri marcianti, quando alle soglie del sonno
il cielo si abbassava e si moveva il macigno?
Chi se non quello che crea mediante l’attesa?
Oh non c’è solitudine! Non c’è nemmeno l’amore!
Dormono le ragazze nei letti che mentiscono!
Lui entra, le fa grevi, le infiamma tremendamente
con la preghiera precipite e cieca,
discioglie ogni legame e tutto spalancherà,
e infuoca là dove vorresti bere
e l’anima saccheggia che poi non vuole piú niente,
se non scordare il sogno. Ed è questo il conforto…
C’era un traghettatore, al paese senza ponti,
traghettava i viandanti alla riva inaccessibile.
Aveva casa e barca, a cui diceva: io cresco
se le mie mani-remi immergo nella corrente.
Di lui cosa sapevano quelli che non tornavano!
Di sé cosa sapeva! Che fiume! Che corrente!
Solo che esiste e un attimo l’hanno scorto.
Soltanto che dovevano arrivare e andar via.
Sei arrivato anche tu. Ne passano migliaia.
Non domandare, lasciati traghettarti.
E paga la tariffa. E taci. E sopra l’acqua
non indagare la faccia del tuo remoto dolore.
Fra poco scenderai, la barca ritornerà.
E andrai in avanti, tradito, con ogni cosa alle spalle.
Qualcosa ti sta innanzi. È tardi per morire.
Pattuglie d’orizzonte dicono: viene il giorno.
Jiří Orten
2-3. 3. 1941.
(Traduzione di Giovanni Giudici e Vladimír Mikeš)
da “La cosa chiamata poesia”, Einaudi, Torino, 1969
∗∗∗
Třetí elegie
Sen touhy zdá se mi. A vím, že zapomenu,
ještě než procitnu. Království za kořist.
Bolestně prozpíván k všeobsažnému jménu,
odnáším píseň svou z těchto slunečných míst
do krajin bezčasých, kde mizí přirovnání,
kde nahým nitrem svět je třeba ze tmy rvát,
kde, běda, zmenšuje se vše, čím zde jsme zváni,
kde nelze propasti již s pádem rýmovat.
Více než podzimní jsou vlasy, které hladím,
více než smutným snem, jak pláč, jak řeka jsou,
více než jarní hrud’ běžela stromořadím
a rozvlnila se úprkem za krásou,
tak jako za zimy mladinká sněžná rána
jsou tato ramena a prudký boků sráz,
letní je tento klín, zahrada požehnaná,
již hnojil malíř Křeč, když rval se o obraz.
Proč ale plátno sňal s podstavce radostného
a trhal jeho běl a barvy rozházel
a větru daroval a věčně tvořit chce ho?
Proč mastí pálící se vtírá v břicha zel?
Dívky spí na ložích. Ach, kdo jen rozesdal je?
Střed sladké kružnice kdo vbodl v jejich stud?
A pláč jim přinesl a miloval a lhal je?
Kdo krutou památkou si zahrál na osud?
Kdo zemi vyrval je a stvořil onen jícen,
jenž bude zasypán bolestí jedenkrát?
Kdo tolik hladověl, že, ještě nenasycen,
nechal je zpevněti a zovocnět a zrát?
Kdo, ne-li ten, co nadiktoval Rollu
zpitému andělu, co štval ho do krčem
a jed mu proléval Čistými ústy dolů,
do útrob spálených, a mučil světce v něm,
kdo, nc-li ten, jenž budí touhu naši
po řece bez konce, po vině zástupů,
jenž tím, ze trpíme, nás na okamžik snáší
a s námi připoutal k zemi i potupu,
kdo, ne-li ten, jejž tolik milovali
ubozí pěšáci, když večer před spaním
nebe se nížilo a hýbaly se skály,
kdo, ne-li ten, jenž tvoří čekáním!
Ó, není samoty! A ani lásky není!
Dívky spí na ložích a jejich lože lžou!
On vstoupí, ztěžkne je, strašně je rozplamení
jakousi propastnou a slepou modlitbou,
rozváže řeménky a všechno pozotvírá,
tam, kde bys dychtil pít, palčivost zanechá
a duši vyplení, až nechce nic už, sirá,
než zapomenout sen. A to je útěcha…
Byl jeden převozník. V kraji, kde není mostů,
převážel pocestné na nedostupný břeh.
Měl dům a pevnou lod’. Říkal jí: pohled’, roštu,
když ruce ponořím do proudu ne veslech.
Co o něm věděli ti, co se nevraceli!
Co o nich věděl on! Co řeka! A co proud!
Jen to, že prostě je, že na chvíli ho zřeli.
Jen to, že musili přijít a odplynout.
Přišel jsi také ty. Tisíce tudy minou.
Po ničem neptej se a dej se převézti.
A zaplat’ poplatek. A mlč. A nad hladinou
nehledej pravou tvář své dávné bolesti.
Už brzo vystoupíš a lod’ se zase vrátí.
A půjdeš kupředu, vším vzadu podveden.
Cosi je před tebou. Je pozdě umírati.
Rozvědky obzoru říkají, že jde den.
Jiří Orten
da “Deníky Jiřího Ortena”, Československý spisovatel, Praha, 1958
Poesia in rete 