Oggi nessuno sa, nessuna fidanzata,
del sole ai bordi del bosco.
Pure fu questa un’estate, estate senza città,

E quando tutta seria camminate per la via
quasi vi contemplaste pallida dentro uno specchio,
almeno sussurrando vi vorrei dire

quel che forse è da tacere,
quel che è già senza calore.

Ah prendere per le briglie tutti i tristi ronzini,
loro evocando un sogno di foraggi
e potergli rispondere quando ti domanda

il ronzino piú smorto, insomma che cos’è
dormire un sonno d’inverno e dopo che cosa verrà –,
che una vana speranza soltanto c’è.

Perché anche la lucertola di cui mi ricordo
vorrebbe in sogno essere un cavallo.

Jiří Orten

14.1.1940.

(Traduzione di Giovanni Giudici e Vladimír Mikeš)

da “La cosa chiamata poesia”, Einaudi, Torino, 1969

∗∗∗

Snad se to neříká

Nikdo dnes neví, žádná nevěsta,
o slunci na kraji lesíka.
To bylo přece léto, léto bez města.

A když vy kráčíte tak vážně po ulici
jak viděla byste se bledá v zrcadle,
chtěl bych vám aspoň šeptem říci,

co se snad neříká,
co je už vychladlé.

Ach, vzíti všechny smutné herky za opratě,
sen přivolat jim o senu
a mocí odpovědět když se ptá tě

ta nejrnrtvéjší, co to vlastně je,
spát zimním spánkem a co přijde po něm –,
že je to jenom marná naděje.

Vždyť ještě ještěrka, na niž si vzpomenu,
chce ve snu býti koněm.

Jiří Orten

da “Deníky Jiřího Ortena”, Československý spisovatel, Praha, 1958