
Karen Hollingswort painting
A Thermos Amurghis
Non ho una foglia dei vecchi alberi verdi.
Ti scrivo la mia pena su questa carta
tanto lieve che te la porti il vento
tanto buona e tenera che non se ne sorprenda il sole,
gentile come il silenzio che incede sull’erba
di notte. Semplice e pura come l’acqua che scorre
e non indovini che la generò la tempesta di ieri.
Molti sono stati uccisi. Molti viviamo. Tutti quanti siamo
feriti. È grave di dolore il mondo.
Col silenzio del mare riceverai la mia pena.
Ti mando questo mio eterno “non ti scordar di me”, è una
luce avvolta entro una piccola nubicina.
Ti mando questa pecorella, poiché sei vicino a Dio
perché tu la guidi ad un suo verde giardino.
Ti mando questo infante col piedino schiacciato.
Alzalo alla finestra con la stella del mattino,
vicino al mondo, vicino al sogno.
Vicino alla tua bontà che è calda come alito di madre.
Vicino al camino dove sogni con la mano alla fronte
la felicità dell’affamato, del soldato, dell’infermo.
Mettilo vicino alla verde bandiera. Vicino al rosso
cavallo. A tua madre accanto che attorniata
dai passeri di gennaio fila la speranza.
Mettilo vicino al lamento dell’amicizia. Vicino, vicino.
Mettilo a sedere e aprigli come un riso la finestra
perché veda il mondo.
Nikiforos Vrettakos
(Traduzione di Vincenzo Rotolo)
da “Il Taigeto e il silenzio”, 1949, in “Nikiforos Vrettakos, Amo, ergo sum”, Multimedia Edizioni, 2021
***
Γράμμα
Στον Θέρμο Αμούργη
Δἐν ἔχω ἕνα φύλλο ἀπ᾿ τά παλιά πράσινα δέντρα.
Σοῦ γράφω τή λύπη μου σ᾿ αὐτό, τό, χαρτί.
τόσο ἐλαφριά πού νά στή φέρει ὁ ἄνεμος,
τόσο αλή αί τρυφερή πού νά μή παραξενευτεῖ ὁ ἥλιος,
εὐγενιή σάν τή σιωπή πού περπατεῖ στό, χορτάρι
τή νύχτα, ἁπλή αί αθαρή σάν τό, νεράι πού τρέχει
αί δἐ μαντεύεις πὼς τό, γέννησε ἡ χτεσινή αταιγίδα.
Πολλοί σοτώθηαν. Πολλοί ζοῦμε. Ὅλοι μας εἴμαστε
λαβωμένοι. Εἶναι βαρύς ἀπό, τό,ν πόνο μας ὁ όσμος.
Μἐ τή σιωπή τῆς θάλασσας θά λάβεις τή λύπη μου.
Σοῦ στέλνω αὐτό, τό, αἰώνιό μου Μή με λησμόνει!
Εἶναι ἕνα φῶς διπλωμένο ἀνάμεσα σ᾿ ἕνα μιρό, συννεφάι.
Σοῦ στέλνω αὐτό, τό, ἀρνάι, μιά ᾿ εἶσαι οντά στό, θεό,
νά τ᾿ ὁδηγήσεις σ᾿ ἕνα πράσινο ῆπο του.
Σοῦ στέλνω αὐτό, τό, βρέφος μἐ τό, τσαισμένο ποδαράι.
Ἀνεβασέ το στό, παράθυρο μἐ τό,ν αὐγερινό,
οντά στό,ν όσμο, οντά στό, ὄνειρο,
οντά στήν αλοσύνη σου,πού εἶναι ζεστή σά μιά ἀνάσα μητέρας,
οντά στό, τζάι πού ὀνειρεύεσαι μἐ τό, χέρι στό, μέτωπο
τήν εὐτυχία τοῦ πεινασμένου, τοῦ στρατιώτη, τοῦ ἄρρωστου.
Βάλτο οντά στήν πράσινη σημαία. οντά στό, όινο
ἄλογο. Στή μητέρα σου πλάι, πού τριγυρισμένη
ἀπ᾿ τοῦ Γενάρη τούς σπουργῖτες, γνέθει τήν ἐλπίδα.
ἄλτο οντά στό, στεναγμό, τῆς φιλίας. οντά-οντά.
Βάλτο νά άτσει, ι ἄνοιχτου σάν ἕνα γέλιο τό, παράθυρο
νά ἰδεῖ τό,ν όσμο.
Νιηφόρος Βρεττάος
da “Ο Ταΰγετος αι η σιωπή”, Εδόσεις: ΤΑ ΠΕΙΡΑΪΑ ΧΡΟΝΙΑ, 1949