Jiří Orten
C’è in me dunque (oggi, oggi, oggi, e forse ancora domani…! ) una pietà dell’irreparabilmente perduto, pietà dell’irreparabilmente irrecuperabile, di ciò che insegue nel puro sguardo. Si tratta di cose assolutamente piccole o assolutamente grandi e posso giustamente cosí bene sentire un amore immenso per un giornale già letto, per un giornale buttato via, che mai piú nessuno leggerà, come per la pioggia, che in questa forma non cadrà mai piú, o come per l’eternità che è tanto, tanto eterna!
Jiří Orten
15.8.1939.
(Traduzione di Giovanni Giudici e Vladimír Mikeš)
da “La cosa chiamata poesia”, Einaudi, Torino, 1969
∗∗∗
U mné je to tedy (dnes, dnes, dnes, možná ještě zítra… !) soucit k neodvolatelně ztracenému, soucit k neodvolatelně nenavratitelnému, oč usiluji v čistém pohledu. Jde o věci zcela malé nebo zcela velké a mohu právě tak dobře cítit nesmírnou lásku k přečteným novinám, novinám odhozeným, jež už nikdy nikdo nebude čísti, jako k dešti, který v této podobě už nikdy nespadne, nebo jako k věcnosti, že je tolik, tolik věčná!
Jiří Orten
da “Deníky Jiřího Ortena”, Československý spisovatel, Praha, 1958
Poesia in rete 