Foto di Mario De Biasi

A milioni di versi nel mondo
aggiunsi appena un paio di strofe.
Non furono in nulla più sagge d’un canto di grilli.
Lo so. Scusatemi.
Ormai sto finendo.

Non furono neanche prime orme
lasciate in una polvere di luna.
E se pure ogni tanto hanno brillato
non fu di propria luce.
Io ho amato questa lingua.

E lei, se labbra mute
a un tremito costringe,
facilmente indurrà gli amanti ai baci
quando vaghino in un rosso di paesaggio
dove declini più lento che ai tropici
il sole.

La poesia con noi va fin dal principio.
Come il fare l’amore,
come la fame, come la peste, come la guerra.
Talvolta furono stolti i miei versi
da far vergogna.

Ma non me ne scuso.
Andare in cerca di belle parole
credo sia meglio
che uccidere e massacrare.

Jaroslav Seifert

(Traduzione di Giovanni Giudici e Vladimír Mikeš)

da “La colonna della peste”, Edizioni E/O, Roma, 1985

∗∗∗

A sbohem

K miliónům veršů na světě
přidal jsem jen pár slok.
Nebyly o nic moudřejší než píseň cvrčků.
To vím. Odpusťte mi.
Už končím.

Nebyly to ani první šlápoty
v měsíčním prachu.
Jestliže však přece někdy zazářily,
nebylo to jejich světlo.
Miloval jsem tuto řeč.

A ta, když přinutí mlčící rty,
aby se zachvěly,
snadno přiměje milence k polibkům,
loudají-li se červánkovou zemí,
kde zapadá slunce pomaleji
než v tropech.

Poezie jde s námi od počátků.
Jako milování,
jako hlad, jako mor, jako válka.
Někdy byly mé verše pošetilé
až hanba.

Ale za to se neomlouvám.
Věřím, že hledat krásná slova
je lepší
než zabíjet a vraždit.

Jaroslav Seifert

da “Morový sloup (1977)”, Cologne; 1981, Prague

Foto di Paul Apal’kin

Il bisbiglío reticente di una bocca baciata
              che sorride: sí
non lo sento da molto tempo.
              E poi non mi spetta.
Mi piacerebbe però trovare ancora parole
che fossero impastate
              con mollíca di pane
o profumo di tiglio.
Ma il pane è ammuffito
              e i profumi sono amaricati.

E attorno a me strisciano parole in punta di piedi
e mi strangolano
              se voglio afferrarle.
E i colpi delle maledizioni rimbombano sulla porta!
Se le costringessi a danzare per me,
resterebbero mute.
              E per giunta zoppicano.

Però so bene
che un poeta deve sempre dire piú
di ciò che sta nascosto nel rombo delle parole.
Ed è la poesia.
Altrimenti non potrebbe con la búrbera del verso
cavare un bocciolo da strascichi di miele
e forzare il brivido
              a corrervi per la schiena
quando spoglia la verità.

Jaroslav Seifert

(Traduzione di Sergio Corduas)

da “Concerto sull’isola”, 1965, in “Jaroslav Seifert, Vestita di luce”, Einaudi, Torino, 1986

∗∗∗

Zdráhavý šepot…

Zdráhavý šepot políbených úst,
              která se usmívají; ano,
už dávno neslýchám.
              Také mi nepatří.
Však rád bych našel ještč slova,
která jsou uhnětena
              z chlebové střídy
nebo z vůně lip.
Chleba však zplesnivěl
              a vůně zahoř kly.

A kolem mě se plíží slova po špičkách
a rdousí mě,
              když chci je uchopit.
Zabít je nemohu,
              a zabíjejí mě.
A rány kleteb duní do dveří!
Kdybych je přinutil, aby mi tančila,
zůstanou němá.
              A ještě kulhají.

Však dobře vím,
že básník musí vždycky říci víc,
než co je ukryto ve hřmotu slov.
A to je poezie.

Jinak by nemohl heverem verše
vypáčit poupě z medových závěsů
a nutit mráz,
              aby vám přeběhl po zádech,
když svléká pravdu.

Jaroslav Seifert

da “Koncert na ostrově”, Československý spisovatel, 1965 

Francesco Jappelli, Praga, Campanile del Tempio di San Nicola

Qualche tempo fa ho letto sui giornali
che non so dove intendono proibire
di scampanare con le campane.
Diminuiscono cosí il numero dei decibel
nel trafelato baccano delle città.
La colpa è delle campane.
              Dunque tàcciano.

D’altronde, non vi fossero campane sulle torri,
non vi sarebbe metallo sufficiente
              per shrapnel e granate.
I cannoni non avrebbero lavoro
e non vi sarebbero guerre.

La signora Laetitia Dytrych,
ultima di coloro
che sanno colare le campane,
potrebbe riporre le braccia in grembo.
Ma i poeti?
              Sono ossessionati dal desiderio
d’essere uditi anche loro in quel fracasso.
Quando scrivono, vengono momenti
in cui il buio si rovescia sul dorso,
mezzanotte si schianta,
              l’orologio sopra di lei si spegne,
il silenzio batte i denti
e la bufera strappa i capelli alle sorgenti.

Dite, che fare dei poeti,
i quali vogliono esserci
quando sotto i colpi della civiltà
cominceranno a sgranarsi i bulloni del mondo,
e nei càmici bianchi degli scienziati
le cuciture si strapperanno?

I poeti vogliono a ogni costo
finir di piangere la canzone.
Quel che qui ti bisbiglio io
sono però solo due silenziose parole.
             Niente piú.
E le parole cadono solo nei tuoi occhi.
Forse hanno ancora il profumo di quei fiori
che tremolavano sul carro funebre
mentre passava.

Jaroslav Seifert

(Traduzione di Sergio Corduas)

da “La colata delle campane”, in “Jaroslav Seifert, Vestita di luce”, Einaudi, Torino, 1986

∗∗∗

Před nedávnem…

Před nedávnem jsem čed v novinách,
že kdesi hodlají zakázat,
aby se vyzvánělo zvony.
Sníží tak počet decibelů
v uříceném hlomozu města.
Vinny jsou zvony.
               At’tedy zmlknou.

Ostatně nebýt zvonů na věžích,
nebylo by dostatek kovu
              na šrapnely a granáty.
Děla by neměla co dělat
a nebylo by válek.

Paní Laetitia Dytrychová,
poslední z těch,
kdož umějí odlévat zvony,
mohla by složit ruce do klína.
Ale co s básníky?
             Jsou posedlí touhou,
aby byli také slyšeni v té vřavě.
Když píší, nastanou okamžiky,
že se obrací naruby tma,
skácí se půlnoc,
              hodiny na ní zhasnou,
ticho jektá zuby
a vichřice rve vlasy studánkám.

Řekněte, co s básníky,
kteří chtějí být při tom,
až pod údery civilizace
začnou se rozsypávat nýty světa
a na bílých pláštích vědců
budou praskat švy?

Básníci chtějí mermomocí
doplakat svou píseň.
To však, co ti tu šeptám já,
je jen pár tichých slov.
              Nic víc.
A slova padají jen do tvých očí.
Snad ještě trochu voní po květinách,
které se otřásaly na pohřebním voze,
když jel mimo.

 Jaroslav Seifert

da “Odlʹevʹanʹi zvonů”, Ceskoslovensky spisovatel, 1967

Foto di Francesco Jappelli

Se dite che i versi sono anche canto
– e si dice –,
tutta la vita ho cantato.
E ho camminato con quelli che nulla avevano,
né luogo né fuoco.
Ero uno di loro.

Ne ho cantato il dolore,
             la fede, la speranza,
con loro ho vissuto
ciò che vissero. Angoscia,
debolezza, paura e coraggio,
e la tristezza della miseria.
E il loro sangue, quando scorreva,
spruzzava me.

Ne è scorso sempre abbastanza
in questo paese di dolci fiumi, erbe, farfalle,
e donne appassionate.
Anche le donne ho cantato.
Accecato dall’amore,
             nella vita ho brancolato,
inciampando in un fiore perduto
o gradino d’antica cattedrale.

Jaroslav Seifert

(Traduzione di Sergio Corduas)

da “La colata delle campane”, in “Jaroslav Seifert, Vestita di luce”, Einaudi, Torino, 1986

∗∗∗

Říkáte-li veršům také zpěv

Říkáte-li veršům také zpěv
– a to se říkává –,
zpíval jsem celý svůj život.
A šel jsem s těmi, kdo neměli nic
a žili z ruky do huby.
Byl jsem jeden z nich.

Zpíval jsem jejich bolest,
               jejich víru, naději
a žil jsem s nimi vše,
co žili oni. I úzkost,
slabost, strach a odvahu
i smutek bídy.
A jejich krev, když tekla,
stříkala na mne.

Vždycky jí teklo dost
v té zemi sladkých řek, trav, motýlů
a náruživých žen.
I o ženách jsem zpíval.
Oslepený láskou
            potácel jsem se v životě,
zakopávaje o ztracený květ
či o schod katedrály.

Jaroslav Seifert

da “Odlévání zvonů”, Československý spisovatel, 1967

Josef Sudek, Rose Button

Da tempo la vita mi ha insegnato
che musica e poesia
sono al mondo le cose più belle
che la vita può darci.
Oltre all’amore, ovviamente.

In una vecchia crestomazia
stampata all’epoca dell’Imperialregia Libreria,
nell’epoca in cui moriva Vrchlický,
cercai una trattazione di poetica
e stili di poesia.

Poi misi una rosellina in un bicchiere,
accesi una candela
e cominciai a scrivere i primi versi miei.

Divampi pure la fiamma di parole
e arda,
magari mi bruci le dita!

Una sorprendente metafora val più
che anello d’oro al dito.
Ma nemmeno il Rimario di Puchmajer
a niente mi servì.

Invano raccolsi i pensieri
e spasmodicamente chiusi gli occhi
per udire il primo meraviglioso verso.
Nell’oscurità invece di parole
scorsi un sorriso di donna e una chioma
svolazzante nel vento.

Fu il mio destino.
Dietro di lui ho arrancato
senza respiro per tutta la vita.

Jaroslav Seifert

(Traduzione di Marie Leskovjan e Fiammetta Della Seta)

da “Essere poeta”, in “Jaroslav Seifert, Le opere”, UTET, 1987

∗∗∗

Býti básníkem

Život už mě dávno naučil,
že hudba a poezie
jsou na světě to nejkrásnější,
co nám život může dát.
Kromě lásky ovšem.

Ve staré chrestomatii,
vydané ještě c. k. knihoskladem,
v roce, kdy zemřel Vrchlický,
vyhledal jsem pojednání o poetice
a básnických ozdobách.

Pak jsem si dal do sklenky růžičku,
rozžal svíčku
a počal psát své první verše.

Jen vyšlehni, plameni slov,
a hoř,
ať si třeba popálím prsty!

Překvapivá metafora je víc
než zlatý prsten na ruce.
Ale ani Puchmajerův Rýmovník
nebyl mi nic platný.

Marně jsem sbíral myšlenky
a křečovitě zavřel oči,
abych zaslechl zázračný první verš.

Ve tmě však místo slov
zahlédl jsem ženský úsměv a ve větru
rozevláté vlasy.

Byl to můj vlastní osud.
Za ním jsem klopýtal bez dechu
celý život.

Jaroslav Seifert

da “Býti básníkem”, Československý spisovatel, 1984