
Dirk Wüstenhagen
Mi sono seduto a scrivere una lettera.
Ma tutte le mie parole
scrivevano: “sole”. Forse dovrei
cambiare scrittura?
Spostavo, intrecciavo
le ventiquattro lettere, costruivo parole.
Costruivo giambi, anapesti, vene di endecasillabi
che riempivo di luce,
riempivo di sangue, riempivo di amore,
colore del mare. Sono abituato
a disegnare con loro, a costruire acqua
come se stillasse da un flauto.
Ma
oggi, ecco: splendono, si sciolgono,
si perdono le mie parole l’una dentro l’altra,
non hanno confini. Come se non sapessi
scrivere altro.
Scrivo “casa” “montagna”
e resta scritto “sole”. Come se fossero limature
di sole che attirano tutte le lettere,
“sole” le parole, “sole” i significati
in tutte le lingue.
Lo vedo ovunque:
sorgere dalle parole, sorgere dai fiori,
sorgere da tutte le cose. Oggi lo vedo
– i monti sono nascosti – sorgere grande e rotondo
dietro le vostre spalle.
Nikiforos Vrettakos
(Traduzione di Gilda Tentorio)
Da L’abisso del mondo, 1961
dalla rivista “Poesia”, Anno XXVII, Gennaio 2014, N. 289, Crocetti Editore
∗∗∗
Παραίτηση από το αλφάβητο
Κάθισα σήμερα να γράψω ένα γράμμα
Όμως όλες μου οι λέξεις
έγραφαν: «ήλιος». Μήπως θα πρέπει
ν’ αλλάξω γραφή;
Μετάθετα, έμπλεκα
Τα εικοστέσσερα γράμματα, έφτιαχνα λέξεις.
Έφτιαχνα ίαμβους, ανάπαυστους,
έντεκασύλλαβες φλέβες, που τις γιόμιζα φως,
τις γιόμιζα αίμα, τις γιόμιζα αγάπη,
χρώμα της θάλασσας. Συνήθισα να
ζωγραφίζω μ’ αυτά, να φτιάχνω νερό
σα να στάζει από φλάουτο.
Όμως,
σήμερα, να: λάμπουν, διαλύονται,
χάνονται οι λέξεις μου μια μες την άλλη,
δεν έχουνε όρια. Θαρρείς και δεν ξέρω
να γράψω άλλη λέξη.
Γράφω «σπίτι» «βουνό»
και γράφεται «ήλιος». Σα νάναι ρινίσματα
ήλιου που έλκονται όλα τα γράμματα,
ήλιος οι λέξεις, ήλιος οι έννοιες τους
σ’ όλες τις γλώσσες.
Τον βλέπω παντού:
Ν’ ανατέλλει απ’ τις λέξεις, ν’ ανατέλλει από τ’ άνθη,
ν’ ανατέλλει απ’ τα πάντα. Σήμερα βλέπω
–τα όρη δεν φαίνονται – ν’ ανατέλλει ολοστρόγγυλος
πίσω απ’ τις πλάτες σας.
Νικηφόρος Βρεττάκος
da “Το βάθος του κόσμου”, Αθήνα, Ματαράγκας, 1961
Bellissime anche le nuove poesie caricate di Vrettakos.
Questa poesia,in un boccone, azzera tutta la retorica che va di moda(quella ad uso e consumo di tutti…)che ieri inneggiava al sole.
"Mi piace"Piace a 1 persona