«Così parlo di te parlo di me» – Odisseas Elitis

Andrew Wyeth, Day Dream, 1980

 

III

Così parlo di te parlo di me

Perché ti amo e nell’amore so
Entrare come il Plenilunio
Da per tutto, per il tuo piccolo piede nei lenzuoli enormi
Sfogliare gelsomini – ed ho il potere
Addormentato, di soffiare e di portarti
Di tra varchi lucenti e ascosi portici di mare
Alberi ipnotizzati e ragni che s’argentano

L’hanno saputo i flutti
Come accarezzi, come baci
Come bisbigli un “ti” bisbigli un “e”
Nella catena attorno al collo
Sempre noi due la luce e l’ombra

Sempre tu la stellina e io la barca scura
Sempre tu il porto e io il fanale a destra
L’umido molo e il raggio sopra i remi
Su nella casa con le viti
Le rose a mazzi, l’acqua che raggela
Tu la statua di pietra e io l’ombra che cresce
Accostata persiana tu, vento che l’apre io
Perché ti amo e ti amo
Tu la moneta e io la devozione che le dà valore:

Tanto la notte, tanto l’urlo al vento
Tanto la goccia all’aria, tanto il gran silenzio
Attorno il mare la tirannica
Volta del cielo con le stelle
Tanto il tuo minimo respiro

Che ormai non ho nient’altro
Entro le quattro mura, il soffitto, il pavimento
Per gridare di te (e la voce mi colpisce)
Per odorare di te e gli uomini s’infuriano
Perché ciò che è intentato, portato da un altrove
Non lo reggono gli uomini ed è presto, mi senti
È presto ancora in questo mondo amore mio

Per parlare di te e di me.

Odisseas Elitis

(Traduzione di Filippo Maria Pontani [vv.1-27] e di Filippomaria Pontani [vv.28-35])

da “Monogramma”, 1972, in “Odisseas Elitis, Poesie”, Crocetti Editore, 2021

∗∗∗

ΙΙΙ

Ἔτσι μιλῶ γιά σένα καί γιά μένα

Ἐπειδή σ’ ἀγαπῶ καί στήν ἀγάπη ξέρω
Νά μπαίνω σάν Πανσέληνος
Ἀπό παντοῦ, γιά τό μικρό τό πόδι σου μές στ’ ἀχανῆ σεντόνια
Νά μαδάω γιασεμιά – κι ἔχω τή δύναμη
Ἀποκοιμισμένη, νά φυσῶ νά σέ πηγαίνω
Μές ἀπό φεγγαρά περάσματα καί κρυφές τῆς θάλασσας στοές
Ὑπνωτισμένα δέντρα μέ ἀράχνες πού ἀσημίζουνε

Ἀκουστά σ’ ἔχουν τά κύματα
Πῶς χαϊδεύεις, πῶς φιλᾶς
Πῶς λές ψιθυριστά τό «τί» καί τό «ἒ»
Τριγύρω στό λαιμό στόν ὃρμο
Πάντα ἐμεῖς τό φῶς κι ἡ σκιά

Πάντα ἐσύ τ’ ἀστεράκι καί πάντα ἐγώ τό σκοτεινό πλεούμενο
Πάντα ἐσύ τό λιμάνι κι ἐγώ τό φανάρι τό δεξιά
Τό βρεγμένο μουράγιο καί ἡ λάμψη ἐπάνω στά κουπιά
Ψηλά στό σπίτι μέ τίς κληματίδες
Τά δετά τριαντάφυλλα, τό νερό πού κρυώνει
Πάντα ἐσύ τό πέτρινο ἄγαλμα καί πάντα ἐγώ ἡ σκιά πού μεγαλώνει
Τό γερτό παντζούρι ἐσύ, ὁ ἀέρας ποῦ τό ἀνοίγει ἐγώ
Ἐπειδή σ’ ἀγαπῶ καί σ’ ἀγαπῶ
Πάντα ἐσύ τό νόμισμα καί ἐγώ ἡ λατρεία πού τό ἐξαργυρώνει:

Τόσο ἡ νύχτα, τόσο ἡ βοή στόν ἄνεμο
Τόσο ἡ στάλα στόν ἀέρα, τόσο ἡ σιγαλιά
Τριγύρω ἡ θάλασσα ἡ δεσποτική
Καμάρα τ’οὐρανοῦ μέ τ’ ἄστρα
Τόσο ἡ ἐλάχιστή σου ἀναπνοή

Πού πιά δέν ἔχω τίποτε ἄλλο
Μές στούς τέσσερις τοίχους, τό ταβάνι, τό πάτωμα
Νά φωνάζω ἀπό σένα καί νά μέ χτυπᾶ ἡ φωνή μου
Νά μυρίζω ἀπό σένα καί ν’ ἀγριεύουν οἱ ἄνθρωποι
Ἐπειδή τό ἀδοκίμαστο καί τό ἀπ’ ἀλλοῦ φερμένο
Δέν τ’ ἀντέχουν οἱ ἄνθρωποι κι εἶναι νωρίς, μ’ ἀκούς
Εἶναι νωρίς ἀκόμη μές στόν κόσμο αὐτόν ἀγάπη μου

Νά μιλῶ γιά σένα καί γιά μένα.

Ὀδυσσέας Ἐλύτης

da “Το Μονόγραμμα”, Ίκαρος, Αθήνα, 1972

Rispondi

Inserisci i tuoi dati qui sotto o clicca su un'icona per effettuare l'accesso:

Logo di WordPress.com

Stai commentando usando il tuo account WordPress.com. Chiudi sessione /  Modifica )

Foto Twitter

Stai commentando usando il tuo account Twitter. Chiudi sessione /  Modifica )

Foto di Facebook

Stai commentando usando il tuo account Facebook. Chiudi sessione /  Modifica )

Connessione a %s...

Questo sito utilizza Akismet per ridurre lo spam. Scopri come vengono elaborati i dati derivati dai commenti.