
Foto di Nina Leen
Le fiamme possono ardere il violino,
ma non sfiorano crome e semicrome.
Pensandoti mi sento strano, come
la prima volta (un torbido mattino)
che in Facoltà ti vidi da vicino.
Indossavi un vestito color olio
ed orecchini viola d’ametista.
Era come se già ti avessi vista:
sotto un rametto pieno di boccioli
o in un abisso d’alghe fondo e triste.
Eri un ritratto fatto da un Fiammingo,
con sullo sfondo, là in secondo piano,
una Via Sacra e ai bordi le fontane
(qui le parole ad una si restringono:
divina – e un suono d’aironi lontano…).
Sei andata via come van via le rondini
che s’accoppiano in altri continenti.
Ora in mezzo all’oceano profondo
non con il corpo bensì con la mente
mi sforzo invano di toccare il fondo.
Nasos Vaghenàs
(Traduzione di Filippomaria Pontani)
da “Ballate oscure e altre poesie”, Crocetti Editore, 2021
∗∗∗
Μπαλλάντα μιᾶς ἀτέλειωτης ἐποχῆς
Οἱ φλόγες μποροῦν νά ϰάψουν τό βιολί,
μά δέν μποροῦν ν’ ἀγγίξουν τί ς νότες.
Σέ σϰέφτομαι ϰαί νιώθω πολύ
περίεργα, θολά, ὅπως τότε
πού σέ πρωτοεῖδα στή Σχολή.
Φοροῦσες ἕνα φόρεμα λαδι
ϰαί μώβ ὀπάλλινα σϰουλαρίϰια.
Σάν νά σέ εἶχα ϰάπου ξαναδεῖ:
ϰάτω ἀπό ἕνα ἀνθισμένο ϰλαδι
ἢ μήπως σέ βυθό μέ φύϰια;
’Ήσουν πορτραῖτο ἀπό χέρι Φλαμανδοῦ
ζωγράφου, μέ φόντο συντριβάνια
στά ϰράσπεδα μιᾶς Ἱερᾶς Ὁδοῦ
(ἐδῶ ταιριάζει ἡ λέξη οὐράνια
ϰαί εἰϰόνες ἐρωδιῶν πού ϰελαηδοῦν).
Ἔφυγες ὅπως φεύγουν τά πουλιά
πού πᾶνε σέ ἄλλη γῆ νά ζευγαρώσουν.
Τώρα στή μέση τοῦ ὠϰεανοῦ
ὄχι μέ τό ϰορμί ἀλλά μέ τόν νοῦ
μάταια πασχίζω νά πατώσω.
Νάσος Βαγενάς
da “Σϰοτεινές μπαλλάντες ϰαί ἄλλα ποιήματα”, Αθήνα: Κέδρος, 2001