Ferdinand du Puigaudeau, Sailboats at Sea, Evening
Ho veduto solo una volta
un sole cosí insanguinato.
E poi mai piú.
Scendeva funesto sull’orizzonte
e sembrava
che qualcuno avesse sfondato la porta dell’inferno.
Ho domandato alla spècola
e ora so il perché.
L’inferno lo conosciamo, è dappertutto
e cammina su due gambe.
Ma il paradiso?
Può darsi che il paradiso non sia null’altro
che un sorriso
atteso per lungo tempo,
e labbra
che bisbigliano il nostro nome.
E poi quel breve vertiginoso momento
quando ci è concesso di dimenticare velocemente
quell’inferno.
Jaroslav Seifert
(Traduzione di Sergio Corduas)
da “La colata delle campane” (1967), in “Jaroslav Seifert, Vestita di luce”, Einaudi, Torino, 1986
***
Jen jednou jsem spatřil
Jen jednou jsem spatřil
slunce tak krvavé.
A pak již nikdy.
Zlověstně padalo k obzoru
a zdálo se,
že někdo rozkopl dveře pekla.
Ptal jsem se na hvězdárně
a vím už proč.
Peklo známe, je všude
a chodí po dvou.
Ale ráj?
Možná, že ráj není nic jiného
než úsměv,
na který jsme dlouho čekali,
a ústa,
která zašeptají naše jméno.
A pak ta krátká závratná chvíle,
kdy smíme rychle zapomenout
na to peklo.
Jaroslav Seifert
da “Odlévání zvonů”, Československý spisovatel, 1967
