
Sebastião Salgado, Joceli Borges (menina sem terra), 1996
Non voglio che tu sia lo zimbello del mondo.
Ti lascio il sole che lasciò mio padre
a me. Le stelle brilleranno uguali, e uguali
t’indurranno le notti a dolce sonno,
il mare t’empirà di sogni. Ti lascio
il mio sorriso amareggiato: fanne scialo,
ma non tradirmi. Il mondo è povero
oggi. S’è tanto insanguinato questo mondo
ed è rimasto povero. Diventa ricco tu
guadagnando l’amore del mondo.
Ti lascio la mia lotta incompiuta
e l’arma con la canna arroventata.
Non l’appendere al muro. Il mondo ne ha bisogno.
Ti lascio il mio cordoglio. Tanta pena
vinta nelle battaglie del mio tempo.
E ricorda. Quest’ordine ti lascio.
Ricordare vuol dire non morire.
Non dire mai che sono stato indegno, che
disperazione m’ha portato avanti e son rimasto
indietro, al di qua della trincea.
Ho gridato, gridato mille e mille volte no,
ma soffiava un gran vento, e pioggia, e grandine:
hanno sepolto la mia voce. Ti lascio
la mia storia vergata con la mano
d’una qualche speranza. A te finirla.
Ti lascio i simulacri degli eroi
con le mani mozzate, ragazzi che non fecero a tempo
ad assumere austera forma d’uomo,
madri vestite a bruno, fanciulle violentate.
Ti lascio la memoria di Belsen e di Auschwitz.
Fa’ presto a farti grande. Nutri bene
il tuo gracile cuore con la carne
della pace del mondo, ragazzo, ragazzo.
Impara che milioni di fratelli innocenti
svanirono d’un tratto nelle nevi gelate
in una tomba comune e spregiata.
Si chiamano nemici: già! i nemici dell’odio.
Ti lascio l’indirizzo della tomba
perché tu vada a leggere l’epigrafe.
Ti lascio accampamenti
d’una città con tanti prigionieri:
dicono sempre sì, ma dentro loro mugghia
l’imprigionato no dell’uomo libero.
Anch’io sono di quelli che dicono, di fuori,
il sì della necessità, ma nutro, dentro, il no.
Così è stato il mio tempo. Gira l’occhio
dolce al nostro crepuscolo amaro.
Il pane è fatto pietra, l’acqua fango,
la verità un uccello che non canta.
È questo che ti lascio. Io conquistai il coraggio
d’essere fiero. Sfòrzati di vivere.
Salta il fosso da solo e fatti libero.
Attendo nuove. È questo che ti lascio.
Kriton Athanasulis
(Traduzione di Filippo Maria Pontani)
(da Due uomini dentro di me, 1957)
da “Poeti greci del Novecento”, “I Meridiani” Mondadori, 2010
∗∗∗
Ἀπόσπασμα ἀπό τή διαθήϰη μου
Δέν θέλω νά γενεῖς περίγελος τό ῦ ϰόσμου.
Σοῦ ἀφίνω τό ν ἴδιον ἥλιο πού ἄφισε σέ μένα
ὁ πατέρας. Τ’ ἄστρα Θά φέγγουνε ἴδια, οἱ νύχτες
ἴδια θά σέ ϰαλοῦν σέ γλυϰό ν ὕπνο,
ἡ θάλασσα θά σέ γεμίζει μέ ὄνειρα. Σ’ ἀφίνω
τό πιϰραμένο μου χαμόγελο νά τό ἀσωτέψεις,
ὅμως μή μέ προδώσεις. Σήμερα ὁ ϰόσμος
εἶναι φτωχός. Ματώθηϰε πολύ ὁ ϰόσμος τοῦτος
ϰι ἀπόμεινε φτωχός. Γίνου ἐσύ πλούσιος
ϰερδίζοντας τοῦ ϰόσμου τήν ἀγάπη.
Σ’ ἀφίνω τό ν μισωτελειωηένο ἀγώνα
ϰαί τό ὅπλο μου μέ τήν πυραϰτωμένη ϰάννη.
Μή τό ϰρεμάσεις στό ν τοῖχο. Ὁ ϰόσμος τῶχει ἀνάγϰη.
Σοῦ ἀφίνω τό παράπονό μου. Τόσο πόνο
ϰ ϰερό ισμένο στίς μαχες τοῦ ϰαιροῦ μου.
Νά θυμᾶσαι. Αὐτή τήν ἐντολή σοῦ ἀφίνω.
Νά θυμᾶσαι θά πεῖ νά μήν πεθάνεις.
Μήν πεῖς ἀνάξιος ὅτι στάθηϰα, ὅτι
μέ ϰῆρε μπρό ς ἡ ἀπε λπισία ϰαί πίσω
ξέμεινα στό χαράϰωμα. Ἄχ, μύρια φώναξα ὄχι,
ἀλλά φυσοῦσε ἀγέρας πολύς, βροχή, χαλά ξι
ϰι ἔθαψαν τή φωνή μου. Σ’ ἀφίνω
τήν ἱστορία μου γραμμένη μέ τό χέρι
ϰάποιας ἐλπίδας. Ἐσύ νά τήν τελειωσεις.
Σ’ ἀφίνω τῶν ἡρώων τ’ ἀγάλματα
μέ ϰῡμμένα χέρια, παιδιά πού δέν προφτάσαν
νά πάρουν τό σεμνό σχῆμα τοῦ ἀνθρώπου,
μητέρες μϰυροφόρετες, ϰόρες ἀπμασμένες.
Σ’ ἀφίνω τοῦ Μπέλσεν ϰαί τοῦ Ἄουσβιτς τή μνήμη.
Μήν ἀργήσεις νά μεγαλώσεις. Θρέψε ϰαλά
τήν ἁπαλή ϰαρδιά σου μέ τή σάρϰα
τῆς εἰρήνης τοῦ ϰόσμου, ἀγόρι, ἀγόρι.
Μάθε, ἑϰατομμύρια ἀδέρφια σου ἀθῶα
χάθηϰαν μονομιᾶς στά ϰρύα τά χιόνια
σ’ ἕνα τάφο ϰοινό ϰι ἀποριγμένο.
Κι ὀνομάζονται ἐχθροί, ὤ, οἱ ἐχθροί τοῦ μίσους.
Σ’ ἀίνω τή διεύθυνση τοῦ τάφου
νά πᾶς τό ἐπίγραμμά μου ν’ ἀναγνώσεις.
Σ’ ἀφίνω τά στρατόπεδα τῆς πό λης
ἀνάμεσα σ’ αἰχμαλώτους πού λένε
ὅλο ναί ϰαί μέσα τους βρυχιέται
τό σϰλαβωμένο τ’ ὅχι τοῦ ἐλεύθερου
Εἷμαι ϰι ἐγώ ἀπ’ αὐτούς πού ἀπ’ ἔξω λένε
τῆς ἀνάγϰης τό ναί, μέσα μου Θρέφω τ’ ὅχι.
’Έτσι ἕγινε ὁ ϰαιρός μου. Στρέῴε
τό γλυϰό βλέμμα σου στήν ἄχαρή μας ὃύση.
Τό ψωμί εἶναι πετρωμένο, τό νερό λάσπη
ϰι ἡ ἀλήθεια εἶναι πουλί χωρίς τραγούδι.
Αὐτά σ’ ἀφίνω. Κέρδισα τό θάρρος
νἆ μαι περήερανος. Προσπάθησε νά ζήσεις.
Πήδα τό φράγμα μόνος σου ϰι ἐλεινιθεριίψσου.
Σέ περιμένω νά μοῦ πεῖς. Αὐτά σ’ ἀφίνω.
Κρίτων Ἀθανασούλης
da “Δύο ἄνθρωποι μέσα μου”, Αθήνα, Δαίδαλος, 1957